Ing. František Suchý

Krátké video z rozhovoru s p. Františkem Suchým a Zdeňkem Zeleným týkající se útěků vězňů. Ani jeden útěk neplánoval, viděli, co se s útěkáři po dopadení děje, a neměli natolik „dobrodružnou povahu“. Pokus o útěk připouštějí leda jako krajní možnost.

Video z rozhovoru s p. Františkem Suchým a Zdeňkem Zeleným. Týká se stejné problematiky a částečně se v podstatě překrývá s audioklipem Rozvrstvení vězňů. Pan Zelený doplňuje, že na dálku viděl vyřizování účtů s bývalým šéfem ruzyňské věznice Plačkem - podobnou „nakládačku“ neboli „bubeníka“ občas dostali i vězni poškozující ostatní spoluvězně spoluprací s bachaři, častý jev to však nebyl.

Historik Pavel Paleček: „Během války ve Strašnicích bylo ilegálně ve třetí směně zpopelněno přes 2200 osob, jejichž jména, většiny z nich, otec pana Suchého zachytil.“ Sběrač: „Na to se nepřišlo? Že takhle váš otec riskoval...“ F. S.: „Nepřišlo se na to, protože nakonec popel z těch tahů z krematoria, který byly, a když to vymetali, tak ten popel dal do kompostu. Otec se spoléhal, že když o to budou se zajímat, tak že jim ukáže tento popel. Ovšem ten popel byl skutečně popelem, kdežto pozůstatky přeci jen obsahují pozůstatky zpráchnivělých kostí, teda sežehnutých, ale spoléhal se. Nakonec skutečně teda velitel pankrácký věznice se ptal, kam to dal, on ho přived k tomu kompostu, ukázal mu, kde to je, že jestli maj zájem, aby to rozkopali, ten pokejval hlavou a řek, že mu věří.“ Sběrač: „A vy jako kluk jste tohle sledoval, jste to věděl?“ F. S.: „Samozřejmě, že jsem to věděl, vždyť se to odehrávalo u nás, nakonec když jsem psal ty jména, tak jsem to musel všechno vědět, ne? Když jsem se díval v krematoriu výtahem dolu na žároviště, kde ležely bedny s těmito oběťmi, z kterých tekla krev apod., když ráno jsem přišel na žároviště, tam bylo tolik krve, že jsem se pomalu moh brodit. Dyť nakonec to byli lidi, který měli useknutý hlavy a ta krev z nich tekla stále.“

„Když právě skončilo vyšetřování, tak vyšetřující estébák šel a udělal takhle dvě rozbíhající se čáry na stole. Řek: »Hele, když to podepíšeš, pudeš domů. Když nepodepíšeš, čeká tě špagát.« Já jsem tenkrát nevěděl, že i kdybych to podepsal, že by mě nepustili, ale naivně jsem si představoval, že by mě pustili, já to neznal ještě. No ale stejně jsem to nepodepsal.“ Tazatel: „A proč jste to nepodepsal?“ - „Ze zásady. Přece nepodepíšu spolupráci s StB. Proto taky dneska nikdo, ať má jakoukoli výmluvu, že byl nucenej podepsat spolupráci s StB, nemůže mít v mejch očích žádnou výmluvu. Protože kdo by mně moh mít za zlý, že tenkrát v pětadvaceti letech jsem chtěl žít? Kdo by mně to moh mít za zlý? No a já to neudělal! Jestli někdo říká, že to udělal kvůli zaměstnání, kvůli dětem, kvůli tomu nebo onomu – nepřipadá u mě v úvahu. Neuznávám nic takového.“

„Podívejte se, v kriminále byla hierarchie. Představte si pyramidu. Na špičce pyramidy byli lidé, kteří odmítali pracovat. To byl například Stehlík. Ten vysloveně odmít a měl tvrdej kriminál. Druhá část, úzká, byli lidi, jako jsme byli my, který pracovali, ale dělali všecko na rozkaz. Neudělali nic pro komunisty bez přímýho rozkazu. Když jsem měl rozkaz, abych šel mejt, šel jsem mejt. Když jsem dostal rozkaz, abych šel do biogfrafu, šel jsem do biografu. Ale bez rozkazu nešel jsem nikdy nikam. A pak byla další skupina lidí, který dělali, aby se zalíbili pánům, takže dělali přesčasy, třeba z důvodu, že chtěli peníze, zkrátka dělali víc, než museli. Další skupina byli lidi, který podepisovali závazky a dělali všecko možný, aby měli výhody, aby mohli chodit na televizi a todle. No a pak byla další skupina, což byli bonzáci a ty gauneři. Tak takhle to bylo rozvrstvený. To byli naši politický vězňové, no.“ Tazatel: „A která ta skupina byla nejpočetnější?“- „Nejpočetnější byla ta skupina, který dělali víc, než museli, aby se dostali ven. Ty byli nejpočetnější. Nás, který dělali všechno na rozkaz, který jsme neměli vůbec žádný výhody – tak byli jsme, samozřejmě, ale bylo nás daleko méně než tamtěch.“ Pozn.: K tématu viz i video Vězeňská hierarchie

„No, podle mě byl nejhorší (věznicí) Mírov, protože na Bory a do Leopoldova jsem se dostal, když už se na nás, státní a politický, dívali úplně jinak. To nebyly ty nejhorší léta padesátý, protože ty jsem prožil na Mírově a potom v Opavě. V Opavě jsem dělal na technickým ústavu, kde prakticky když nás nutili, abychom duševně pracovali a něco vytvářeli, tak bylo vyloučeno, aby nás zase tejrali takovym způsobem, jako se tejrá na normálním kriminále. Ale nebylo to taky nic příjemnýho, protože koukat se dvanáct hodin do papírů a dvanáct hodin bejt nucenej dělat, i dokonce úkolově dělat výkresy, to nebylo nic příjemnýho taky. A voni se nám to taky samozřejmě snažili znepříjemnit i různými jinými způsoby, jako jsou korekce a tak dál. A to jsem byl jeden čas každejch šest neděl v korekci, protože mě jeden bezpečák ,miloval‘, že jak mě viděl, tak jsem věděl, že jdu do korekce.“ Tazatel: „Jaké to bylo v korekci?“ - „No korekce, tvrdý lože a jídlo jednou za tři dny. Obvykle tak minimálně pět dní. Nebo jsem byl zase pro změnu v izolaci za rozšiřování náboženské propagandy, to jsem nevěděl taky proč, anebo když utek kluk z mý cely, tak jsem byl taky v korekci, jestli náhodou o tom něco nevim. Zkrátka – nepozdravil, udělal tohle, měl špínu na..., no tak furt byla korekce, no.“

Tazatel: „Mohl byste mi popsat, co tedy se dělo v tom krematoriu během komunismu? V době po roce 1948?“ - „Tak jedinej exces, kterej já jsem viděl, byl: Jednou přišel taky otec, celej nešťastnej, že se spálila dívka, který nebylo prej ještě osmnáct let, která se měla vrátit z kriminálu, a jestli byla popravená, to nevim přesně. No a jinak se tam vozili normální lidi, který byly popravený, a ty byli v rakvích, ovšem bez pohřbu, a urny měly bejt zničený. No tak například Horákovou otec uschoval a schovával ji celou dobu, než ho zatkli. Sám osobně jsem její urnu měl v ruce.“ Tazatel: „No a co se tedy mělo dít, jak to mělo být podle komunistů?“ - „Ty urny měly bejt zapuštěný do země na společnym pohřebišti bez označení jména, beze všeho... popel se smíchal s ostatními a byly tam bezejmenný. A nakonec se zeptejte (Otakara) Stehlíka z Konfederace politických vězňů, který vám řekne blíž, co se dělo s urnami po roce 1952, hlavně z motolského krematoria.“ Tazatel: „Mohl byste mi říct – srovnat ty komunisty a nacisty. Jaký byl mezi nimi rozdíl, jestli nějaký byl? Ale když se podíváme na to tedy očima člověka z krematoria. Jak to vypadalo?“ - „To je těžký srovnávat. Za nacismu bylo vysloveně stanný právo. Němci sráželi hlavy, Němci sekali sekerárnou, Němci popravovali na kobyliskym cvičišti, střelnici – je to uplně něco jinýho. Nakonec tenkrát v osmačtyřicátym byl mír, nebyla válka, nebylo stanné právo, ale tito lidé nepřicházeli k nám v bednách, nýbrž přicházeli v regulérních rakvích, přicházeli s normálním lékařským popisem, s úmrtním listem, všechno bylo tam napsáno, smrt oběšením, všechno probíhalo regulérně, jedině že tam nesměl být pohřeb, nesměli příbuzní vědět, co se s nimi stalo, urny jim nesměly být vydány a urny pak měly být uloženy ve společném pohřebišti bez označení.“