„Jednou za dva roky jsme směli do Maďarska na nějaké speciální razítko, které nám dali do občanek na odjezd do těch přátelských socialistických států. To jsme jezdívali vždycky jednou za dva roky o prázdninách na týden. Jezdili jsme vlakem z Krakova přes Slovensko, přes Košice, a pamatuju, jak jsme v noci stáli na těch slovenských hranicích a jak Slováci všechno rozdělávali, podhledy ve vlaku a hledali, co tam všechno vezeme. A my jsme vždycky něco vezli, protože nešlo vyměnit forinty. Byl jen nějaký příděl, ale to bylo strašně málo. Teta nám vždycky napsala, co musíme dovézt, co tam prodáme a pak za to budeme mít nějaké peníze. Vezli jsme například půlku kufru krémů Nivea. To byl ten nesmyslný komunistický systém. U nás v Polsku nebylo nic, jídlo bylo na příděl, ale třeba krému Nivea bylo, kolik jste chtěl. Zatímco v Maďarsku po něm byla hrozná poptávka. Tak jsme vezli krém Nivea a hned na tom nádraží Keleti pályaudvar jsme s tím kšeftovali. Třeba jednu dobu u nás byly takový černý magneťáky na kazety z východního Německa a toho bylo, kolik kdo chtěl. Tak jsme to vozili do Maďarska, kde o to byl hrozný zájem. Jenže když to našli na hranicích, tak to zapsali i s číslem přístroje a muselo se to vézt zpátky. Takže každý to schovával, jak se dalo, aby to nezapsali a aby to mohl prodat. Já jsem tomu tak rozuměl jako dítě. Když přišel do kupéčka celník a zeptal se, co vezeme, tak jsem řekl: ‚Magneťák.‘ Maminka mě potom málem zabila, protože to zapsali a museli jsme to vézt zpátky.“
„Moji rodinu poznamenala válka, protože babička, když ve čtyřicátém roce čekala maminku, tak jí Němci v jeden den zastřelili manžela a otce. Měla už jednu tříletou holku na světě a čekala maminku. Babička o tom nikdy nechtěla mluvit. Z toho, co vím, je zatkli na ulici a pak je popravili. Vždycky jsme pak jezdili na památník, který komunisté postavili těm zavražděným Polákům. Takže babička zůstala uprostřed války sama těhotná a s jednou holčičkou. Nikdy o tom ale nechtěla mluvit, nikdy neprojevovala nějakou nenávist vůči Němcům. Vůbec se k tomu nevyjadřovala. Takže já o tom moc nevím, ani maminka o tom nic neví. Babička se k tomu prostě nechtěla vracet.“
„Pamatuji si ten den zvolení papeže. To jsme všichni prožívali. Maminka přišla z práce, něco dělala a najednou začala křičet z pokoje, že Wojtyła byl zvolen papežem. A pak si jen pamatuju ty davy na ulicích a jak všichni běhali a zvonily zvony. Prostě všichni měli velkou radost. Taky si pamatuju, jak jsme si všichni sedli ke zprávám a oni s takovým hrobovým, vážným tónem oznamovali, že byl zvolen, jako by to byla největší tragédie, jaká se na světě stala. Pak si pamatuju, jak papež hned rok nato v devětasedmdesátém poprvé přijel. Tak jsme všichni šli na tu mši a s rodiči a všichni jsme tam strašně jásali a křičeli a pamatuji si, že jsem plakal, že ho nevidím. Tenkrát mi bylo jedenáct let a vylezl jsem na sloup veřejného osvětlení. Jakýsi komunistický milicionář mě seřval a stáhl z toho sloupu. Ne z nějakých ideologických důvodů, ale že to bylo nebezpečné. A já jsem plakal, že ho neuvidím. Nakonec jsem ho uviděl v opeře a byl jsem šťastný.“
Slawomir Sulowski se narodil 8. března 1968 v Krakově v Polsku. Za druhé světové války nacisté v tomto městě popravili jeho dědečka Andrzeje Rogala a pradědečka Wojciecha Skowronka. Tak jako mnoho Poláků jeho životní směr výrazně ovlivnilo zvolení Karola Wojtyły papežem. Zažil jeho návštěvu v roce 1979 v Krakově. Rok poté se zapojil do společenství věřící mládeže v Hnutí Světlo-Život, což silně prohloubilo jeho vztah k Bohu. Na gymnáziu se rozhodl, že jeho další studium bude směřovat právě tímto směrem. Od roku 1987 tak studoval Papežský teologický institut v Krakově. V květnu 1993 byl v krakovském Wawelu vysvěcen. Tři roky pak působil v Zawoji a rok ve Skawině u Krakova. V červnu 1997 odešel na Moravu, kde jako kaplan sloužil dva roky v Přerově a deset let jako farář a následně děkan ve Vlkoši. Od roku 2009 působí jako děkan v šumperské farnosti.
