„My jsme měli odpoledne ruční práce a paní učitelka ji zahlédla z okna, jak šla po Růžové ulici s Věrou Hanákovou, tak poslala holky, aby je dovedly. Ony je dovedly, a tak pozdravily, moc jsme se vítaly. Holky brečely radostí, že tam s námi můžou chvíli být. Tak asi půl hodiny tam pobyly a pak šly domů.“
„Tady Boskovice osvobodili partyzáni večer v šest hodin, tak vím, že rodiče je šli vítat, my jsme museli být doma. K nám pak přišli na ubytování Rusové, to bylo už horší. Bylo to takové ožehavé. Já už jsem pomalu dospívala, maminka měla o mě strach. Tatínek musel jet do Prahy, poněvadž oni spěchali, s koňmi musel vézt vojáky, aby se dostali dřív do Prahy, protože chtěli jít k Američanům. My jsme tam měli důstojníka, kde se navzájem poprali. Našim nájemníkům otevřeli násilím byt a osmnáct vojáků ubytovaných přes noc a u nás byl ten jeden důstojník, jenže jsme měli jednu výhodu. Naproti bylo GPU vojenské – ruská vojenská policie, oni z ní měli strach, oni se chtěli střílet. V Boskovicích byl pan Ostrý, ředitel pokračovací školy, nevím, co se s ním stalo, to byl strašně hodný člověk. Přišli z Ruska a po válce zmizel, tak nevím, jestli ho popravili, zase ale druhá strana. A výsledek byl, že do rána to vydrželi a ráno byli všichni tak strašně napití, všech osmnáct plus důstojník, ten v noci utekl. Věděl, že by bylo zle, tak utekl oknem, vyskočil z okna a utekl. A když ráno vyráželi s koňmi, ten vedoucí důstojník jim říkal, že jestli nebudou v pořádku a neudrží se na koni, tak je zastřelí na místě. Tak ten nejvíc opilý tam vylezl, vyškrabal se a odjel.“
„Museli být doma, dostali hvězdu. To bylo v tom čtyřicátém druhém roce, už nosila hvězdu. A ještě jsem měla ten smutný okamžik, který pamatuju celý život, když šla do transportu. My jsme bydleli u nádraží a já jsem zavírala okno a ona šla. Ona mě neviděla, já jsem na ni ani nevolala, poněvadž mně jí bylo hrozně líto. Ona celou cestu brečela a nesla si pytlíček jenom asi dvě kila, nebo kolik měla těch potravin, a šla na nádraží. Šli zrovna lidi z nádraží, a tak do každého vrážela a šla sama. Mě překvapilo, že nešla ani s maminkou, ani s otcem.“
Naděžda Švédová se narodila 25. ledna 1931 v Boskovicích jako třetí dítě manželům Marii a Karlovi Dvořáčkovým. Během války se otec, bývalý legionář a soukromý zemědělec, musel schovávat před gestapem. Rodina pomáhala se zásobováním těm, kteří to potřebovali, a byla tak vystavena nebezpečí prozrazení ukrytých potravin. Naděžda chodila do školy s židovskou spolužačkou Lily Wechsbergovou, která musela v březnu 1942 nastoupit spolu s dalšími boskovickými Židy do transportu a zemřela v nacistickém vyhlazovacím táboře. V roce 1953 složila pamětnice maturitní zkoušku na boskovickém gymnáziu a v roce 1955 ukončila studium na Vysoké škole zemědělské v Brně. Ještě před promocí v roce 1953 se vdala za Ing. Zdeňka Švédu, se kterým se seznámila při osídlování pohraničí v roce 1947. Narodili se jim dva synové – Zdeněk (1961) a Martin (1965). Mladší Martin krátce po ukončení studia veterinární fakulty v roce 1993 tragicky zahynul při výbuchu plynu, starší Zdeněk zemřel v roce 2018. Pracovala v Agrostavu Pardubice, po roce 1968 si s manželem pořídili chalupu, bývalou myslivnu, kde trávili většinu volných dní. V roce 1988 odešla do důchodu. Spolu se svým synovcem Karlem Dvořáčkem v roce 2021 iniciovali položení Kamene zmizelých v Boskovicích za spolužačku Lily Wechsbergovou. V roce 2021 žila v Boskovicích.
