František Tampier

„Vyjel jsem z toho tábora s véeskou, na které seděl voják. Jeli jsme do Popradu pro ovoce do skladu ovoce a zeleniny. Přijeli jsme tam k tomu pultu. Jak se to jmenuje? Ta lanovka na nakládaní. Naložili jsme ovoce. A tam byl obrněný transportér, na kterém seděli dva šikmooký s kulomety. Pásy nacpaný a na nás mířili. Když jsme vyjeli z Popradu, tak kousek za ním, kluk, co na tom seděl a stěhoval to ovoce, voják, vzal broskvi a tomu Rusovi ji hodil. Ten Mongol to ale pochopil jako to. Najednou to auto předlítlo před nás, stovkou jelo. Mířili na nás. Vyběhl z toho nějaký gefreiter nebo co to bylo. Svobodník. Měl jsem co dělat, abych mu vysvětlil, že ten voják to po něm nehodil ze msty, ale na jídlo. Vám řeknu, to bylo pěkné poučení."

„Najednou nás v noci budí dozorčí, nadporučík Zadražil, a říká: ‚Rusové, Maďaři a Poláci nás obsadili‘. Neuplynulo ani půl dne a už dva ruské tanky byly před námi. Tam byla závora za silnicí a do toho prostoru, kde jsme měli stanový tábor, byl zákaz vjezdu, tak tam stály dva ruské tanky. Za kulomety tanků vojáci. Hlavně namířené na nás. Velitel praporu musel naklusat k těm Rusákům. Domluvili se, že nebudeme vyjíždět a nic dělat."

"Rodiče vydělali za měsíc třicet korun. Třicet korun! Bylo třicet haléřů na pracovní jednotku, podle výkonů a výsledků toho družstva. Úroda byla na polích běžná. Když se to ale začalo spojovat, spousta takového, jako bylo hnojení, tak soukromníci, když si hnojili pole, tak výsledky byly pěkné. Když to ale neuměl ten statek, teda JZD, tak ten hnůj ani pořádně nevykydali od těch krav. Na pole to nepřišlo a pole vůbec neplodila. Navíc ty lidi to nechtěli dělat. Prostě když dělali sami pro sebe, udělali to kvalitně. Když to dělali pro JZD, tak vím, že se domlouvali. Vždyť jsme byli vesnice skoro spřízněná. Bylo tam pět sourozenců, protože rodiny byly více početné. Táta pocházel z pěti dětí a maminka ze sedmi. Tátovo sourozenci tam bydleli všichni. Tak vím, jak se domlouvali. Nic z toho nedostali. Jediné živobytí, které měli, bylo ze záhumenků a z toho, že měli pár slepic. A vím, že když jsem jezdil do Stříbra autobusem z Křelovic, tak měsíční jízdenka stála dvacet jedna korun. Máma tak musela sebrat husu a nějaké máslo od záhumenkové krávy, co jsme měli, a jet to prodat do Plzně. Ještě jezdila s nějakým šmelinářem z Krsů, který je tam vozil osobním autem. Ten jim ale polovinu těch výdělků, co měli z těch trhů, vzal. Máma přijela domů a byla ráda, že přivezla padesát, šedesát korun. Víc ne."

"Při vstupu do JZD sem přišli a táta věděl, že jim to seberou a udělají z toho kolchozy. To už se vědělo. Vím, že tam chodil nějaký předseda, starosta, co byl místní kluk a byl to tátova kamarád. Pořád se o tom bavili, kdy to JZD vezme. A to JZD tam vzali. Všechny statky, dobytek a pole se znárodnilo. Dobrovolně. Lidi měli úplně strach do toho nevstoupit. Vím, že jsem jako dítě tomu moc nerozuměl, ale když ten Hájek přišel a s tím tátou se v kuchyni se bavili, tak vždycky tátovi říkal: ‚Francku, to bude ještě takový a tohle bude ještě‘. Vždycky měl nějaký úkol. Třeba nějakou věc odnesou, nebo něco nepůjde, když nepůjdou [do JZD] nebo nevstoupí do strany. To samé bylo s tou stranou. Museli všichni vstoupit do strany. Vstoupili maminka i táta."

„Jednou jsme se ráno probudili a přijel jeden Rus. Nechal nás nastoupit s celou rodinou a osadníky z baráku. Počítám, že nás bylo asi tak deset. S pistolí nám vyhrožoval. Ukazoval nám ruku, že jsme mu ukradli hodinky. Měl ruku plnou hodinek. Když byl opilý, tak ten druhý Rus mu je odepnul a odnesl je. Naštěstí ten Rus přišel, když on nás tam měl takhle nastoupený a řval na nás, protože chtěl ty hodinky: ‚Davaj časy, davaj časy‘. Vím, že to takhle mluvil, ale tenkrát jsem to nevěděl. Bylo mi sedm let. Vím ale, že ženský brečely. Byla to dost napjatá situace. Žádná legrace.“