„Když jsem někam šla, tak jsem měla za sebou dva chlapy nebo chlapa a ženskou v tramvaji. Při každé příležitosti domovní prohlídky. Byla jsem obviněná, že jsem ukradla motor na lokomotivu, který jsem měla v tom skladu, a ztratil se mně. Vážil asi čtyři metráky. Samozřejmě [byl] někam zašantročený, abych já byla soudně popotahovaná za krádež. Jednou zas se v Brně stala nějaká obyčejná krádež. Takže jsem byla odvedena na tu tehdejší ‚Leninku‘, na tu policajtnu. A byly mi odebrány otisky prstů, že bych se eventuálně mohla té krádeže s někým zúčastnit. No prostě takové šikany, každou chvíli výslech k něčemu... Já už si to všechno nepamatuji, ale bylo to hrozně, hrozně nepříjemné.“
„V době Pražského jara byla ta cenzura médií velice uvolněna. Psalo se kdeco. Kdežto v tom roku ´69 už zas byl přijatý zákon nebo nařízení, že noviny musí psát jenom to, co je schválené. A samozřejmě kolovala spousta informací o tom, jak ta naše okupace zasáhla západní komunistické strany. Hlavně Itálii, kde byla velice silná a velice v opozici vůči Moskvě. A Francii a sem tam ještě nějaké menší další. Potom samozřejmě lidé, které jsme znali – spisovatelé, intelektuálové nebo naši přátelé – byli vyhazováni ze zaměstnání. Jiní zas dělali rozbory, kam to tedy povede. A tyhle informace se začaly rozšiřovat mezi lidmi stejného smýšlení.“
„V šedesátém devátém nás strašně zasáhl ten zákrok proti těm demonstracím. Tam byly demonstrace. Já jsem se jich sice nezúčastnila... byly tam ale taky takové... jít do práce pěšky a mít černou stužku. Tak to jsem jako šla do práce pěšky a s černou stužkou. Ale na demonstraci jsem nebyla. Můj muž asi taky ne. Ne asi, určitě ne. Tam to už opravdu bylo proti lidem. A to už nebyla naše strana.“
„Byl obsazen krajský sekretariát vojáky. Barák byl plný sovětských vojáků. Ale dovolili nám do těch kanceláří. Bylo to asi dva tři dny. A potom byla nějaká celostátní dohoda, že museli opustit Brno, a usadili se v okolí Brna. Jenom taková směšná příhoda, že hned ten první den se před barákem shromáždil dav hlavně mladých lidí, kteří na nás volali: ‚Nedáme vás! Budeme vás bránit!‘ V té době komunistická strana měla podporu lidí. Zásluhou samozřejmě Dubčeka a té popularity, kterou někteří – [například] Smrkovský – měli.“
„Dostaly jsme práci. Nejdřív jsme přišívaly knoflíky. A pak nám dali natahovat pérka do hodinek. Byla to strašně nimravá práce. Jednak tam byly mříže, jednak to okno bylo do uzavřeného dvora a jednak [tam ještě byla] nějaká clona, takže tam bylo strašně mizerné světlo. Já jsem měla pořád zmetky. Až potom přišli na to, že z té nimravé práce slepnu. Takže tam jsem přišla o oči. Ne přišla o oči, ale prostě se mi to zhoršilo. Byla jsem odvedená k optikovi a dostala jsem brýle. Potom jsem začala pracovat dobře. I když ty normy tam... Měly jsme normy, kolik toho musíme každý den udělat. I když jsme se snažily sebevíc a dělaly jsme delší dobu než osm hodin, tak se nám tu normu nedařilo plnit. Většina té mzdy, která byla hrozně mizerná, šla na úhradu. Protože tu vazbu jsme musely zaplatit. Takže [mzda] šla ve prospěch té věznice a my jsme dostávaly asi čtyřicet korun kapesné.“
„Mezitím samozřejmě v aparátu strany pracoval taky Jaroslav Šabata, napřed byl jenom řadovej funkcionář, neplacenej, v tom šedesátým sedmým se stal tajemníkem krajského výboru KSČ a byl to opravdu velice charizmatický a vzdělaný a přesvědčivý člověk. Taky náš rodinný přítel, já jsem kamarádila velice důvěrně ze sekretariátu s Mirkou Černou a jejím manželem, tajemníkem krajského výboru KSČ. Zdaleka nedosahoval úrovně Jaroslava Šabaty, ale dělal, co mohl, aby se ta strana zbavila těch... No tady ten Alfréd Černý vzhledem ke své manželce byl náš rodinný přítel, všechny dovolené jsme trávili společně, děti říkaly strýc a teta, taky byl ze strany vyhozenej, a když jsme museli z toho aparátu odejít, tak se mě zeptal, jestli bych mu opisovala. Tehdy se ještě neříkalo samizdat, ale byly to takový zprávy, co se kde děje. Prostě takový kritický zpravodajství ze světa o těch cizích komunistických stranách, o italské, do které se tenkrát dávalo hodně naděje, o francouzský... (Jaké to mělo použití, do zahraničí?) Ne, mezi sebou, mezi těma reformníma, vždyť šest set tisíc komunistů bylo vyloučeno, celá třetina! Takže mezi těma vyloučenejma, mezi lidma taky to kolovalo, ten to dal tomu, ten tomu, masově, musím říct, že opravdu masově.“
„... byl propuštěn 17. prosince. Druhej den si jel pro auto, který jsme měli uskladněný u švagra v Gottwaldově. Po cestě měl nehodu, vyjížděl z tunelu a najednou proti němu oslňující světlo. Dopadlo to dobře, sice naboural hrozně auto, ale on sám skončil jen s otřesem hlavy a s nějakýma zraněníma. V Hradišti, myslím, v nemocnici ho ošetřili, poležel si tam asi dva tři dny a pustili ho na ty Vánoce domů. Tak ty prožil doma, sháněl si teda zaměstnání, ale říkaly děti, že byl, i ta přítelkyně Mirka Černá, že byl zvláštní, že byl uzavřenej. Sháněl si teda zaměstnání, měl nastoupit čtvrtýho ledna do Zbrojovky, nějak po Silvestru. Takže odešel do tý práce a pak se nevrátil... Pak se nevrátil, a když to teda naši ohlásili, že je nezvěstnej, tak se zjistilo, že na břehu Brněnské přehrady byly nalezeny jeho aktovka a osobní věci, z kterejch se zjistilo, kdo to je. Prostě byl nezvěstnej. (A nenašel se?) Až v březnu, když rozmrzla přehrada. Když dělali pitvu, tak zjistili, že měl kapesníkama nebo něčím, šálou, spoutaný ruce i nohy! Jenom kapesníkama, jeho vlastníma, i vlastní šálou nohy, já nevím. No tak ti lékaři soukromě vyjadřovali pochybnosti, ale jenom soukromě. Bylo to označený jako sebevražda, s těmito pochybnostmi.“
„... okupace nás strašně těžce zasáhla. To byl takovej pád z tý iluze, kdy jsme si prostě mysleli, že... že to opravdu, snad se to dneska zdá směšný, ale my jsme si mysleli, že ten socialismus s lidskou tváří, to je takovej blbej termín, vždyť to ničemu neodpovídalo... mysleli jsme, že ta cesta k tomu vede. No tak tendleten zločin, to nás teda zasáhlo strašně těžce, strašně těžce... (Změnilo to nějak vaše chování, postoje, změnila jste místo?) Určitě, já jsem v zaměstnání vydržela do roku 1969, kdy jsem odešla dobrovolně, nedala jsem se vyhodit, já jsem se strašně styděla, že tam pracuju. Taky když byly prověrky, tak jsem se netajila s tím, že odsuzuji příchod vojsk. (Takže vás vyškrtli?) No vyloučili, ve straně bylo několik těch trestů, člověk nemohl vystoupit ze strany, člověk musel být vyškrtnutej nebo vyloučenej.“
Anna Tesařová-Koutná, rozená Boháčová, se narodila 24. března 1933 v Železných horách, matka byla vdova a pamětnice navíc záhy spolu s dalšími čtyřmi sourozenci osiřela. Vyrůstala v dětském domově i v adoptivních rodinách. Nedosáhla na hlubší vzdělání, nakonec absolvovala jednoroční kurz pro korespondentky, kde se naučila dobře psát na stroji. Byla členkou Československého svazu mládeže (ČSM) a později i komunistické strany. Žila v Brně, provdala se za důstojníka československé armády Karla Koutného, se kterým měli dvě děti, Marii a Broňu. Po invazi v roce 1968 oba dobrovolně neprošli prověrkami a byli vyloučeni ze strany. Anna Tesařová-Koutná poté začala přepisovat, i s pomocí svého muže, nejrůznější letáky a texty, které byly později shledány jako protikomunistické, a v tzv. letákové akci na začátku sedmdesátých let se za tuto činnost oba dostali do vězení. V rozsáhlém procesu, který probíhal i v dalších městech, padla řada vyšších i nižších trestů, Karel Koutný byl odsouzen na jeden rok a pamětnice na dva roky. Děti zůstaly osiřelé s babičkou doma. Karel Koutný po propuštění z vězení za záhadných okolností zemřel, Anna Tesařová-Koutná se vrátila až více než půl roku po jeho smrti. Později se seznámila s Janem Tesařem, chartistou a zakladatelem VONS, Chartu 77 rovněž podepsala a nadále se angažovala v přepisování letáků a textů, například pro Edici Petlice. Neustálý nátlak Státní bezpečnosti donutil Jana Tesaře k odchodu ze země. Když se obě její dcery provdaly, odešla i ona do Francie a tam se později s Janem Tesařem vzali.
