Olga Tichá

„Rok předtím bylo strašné sucho, to léto bylo tak strašně suché, že nebyla vůbec žádná úroda. Nebylo čím krmit dobytek, takže ho museli pozabíjet. Přišla zima, kdy hrozil hladomor, republika nakoupila potraviny v zahraničí, ale vydala se hrozně z peněz, už nebyly žádné peníze, tak se rozhodli to řešit tím, že vypsali tzv. milionářskou daň. To znamená, že každý, kdo měl majetek víc než milion, tak byl povinen zaplatit tu daň, podle velikosti majetku. A ta byla splatná v roce 1948 v červnu. Můj otec na to měl daňovou rezervu připravenou v bance, ale to mu sebrali už v únoru. Takže on neměl tu daň čím splatit. Dluhy zůstávaly. Soudruzi komunisti vzali jenom majetek, co mělo hodnotu, ale dluhy nechali. Takže někteří lidé na tom strašně tratili. To, že jsme nemohli zaplatit tu milionářskou daň, se táhlo s tatínkem až do mé dospělosti, že mu strhávali třetinu z platu, aby se to nějak uhradilo...“

„Úderem jedné hodiny jednoho dne se všechno změnilo, byl to 25. únor v roce 1948. Ten den komunistická vláda vyhlásila den znárodnění a už druhý den ráno tatínek musel odevzdat klíče a už nám nic nepatřilo. Sebrali nám i doklady, hotovost, cennosti, přišli nám – říkalo se tomu rabování – taková hlídka, v té hlídce estébáci, velice ozbrojení lidé, a všechno prohlíželi, vyházeli, z nábytku věci, hledali cennosti, a když našli, tak sebrali. Bylo to hrozně nepříjemný, zvlášť pro maminku, která to nesla na svých bedrech. My jsme měli velkou domácnost, tam se nestravovala jen rodina, ale i někteří zaměstnanci, co už mohli být v důchodu, ale nebrali důchod, protože si ho tenkrát neplatili, to nebylo tenkrát povinný, tak byli bez příjmů, a nikoho doma neměli, kdo se jim staral o domácnost, tak se u nás stravovali...“

„Tak to maminka všelijak načerno pytlíkovala a měla to všechno hodně složité. Dnes, když se na to dívám zpětně, nechápu, jak to mohla přežít. Musela vydýchat tolik křivd. Ještě před znárodněním, když jsme tady měli fabriku, každý nás tu uctivě zdravil. I mě, tříletou holčičku. Po znárodnění se lidé schovávali za vrata. Netroufli si nás nepozdravit, to se styděli. A pozdravit se báli. A v tomhle musela mamka žít. Táta chodil do práce a měl tam známé, kamarády, ale maminka ne. O všechny přátele přišla, všichni se jí báli. Neměla nic. Byla velmi osamělá a ve velmi těžké situaci. Byli lidé, kteří jí pomáhali, ale spíš tajně.“

„Původně jsme měli být vystěhovaní do lesů na Kokořínsko, na samotu do hájenky. Maminka se tam byla podívat, protože dostala avízo, kam nás chtějí vystěhovat. To se dělalo tak, že přijel náklaďák nebo valník a naložili do něj těm lidem, co rychle stihli spakovat a co se zrovna vešlo. Pak je někam vezli, ale ti lidé vůbec nevěděli, kam je vezou. Takhle se stěhovali nepohodlní lidé, kterým se říkalo ‚nepřátelé lidu‘. Maminka tedy zjistila, že nás chtějí vystěhovat na tu hájenku, a zjistila, že to bylo dva kilometry do kopce do nejbližší vesnice, kde byla pitná voda a elektřina. U hájenky byla sice studna, ale za války tam naházeli Němce a voda nebyla použitelná a nebyla tam elektřina. Nebylo tam nic, byla to jen stará opuštěná hájenka. Do školy bychom to měli dva kilometry na autobus. Babička byla stará, táta musel chodit do práce. Maminka se toho hodně bála.“

„Ve fabrice se dělávaly mikulášské nadílky. Děti zaměstnanců a děti z ulice se tam sešly, říkaly básničky a zpívaly písničky a pak dostaly nadílku – sáčky s ovocem a cukrovím. Tohle pokračovalo i po znárodnění, a tak jsem tam taky přišla a zpívala jsem lidovou písničku Okolo Suče voděnka teče. A oni mě vyhodili! A ještě s nepříjemným doprovodem: Vedoucí výroby, velký komunista, prohlásil, že s námi měli zatočit jako v Rusku. Že nás měli postavit ke zdi a postřílet. Byly mi asi čtyři roky. Seděla jsem tam na schodech a brečela a bála jsem se domů, protože jsem měla pořád pocit, že za všechno můžu. Že když to doma řeknu, že budu bita, protože jsem to zavinila, že nás chtějí postavit ke zdi. Snad že jsem zpívala tu písničku, nebo jsem nevěděla. Nijak jsem si to nevysvětlovala, protože jsem měla pocit, že za všechno můžu. Tento pocit mě provázel celé dětství – že jsem vinna za to, čím rodina prochází.“