Štefan Tišer

„Jmenuji se Štefan Tišer, v současné době bydlím v Plzni. A strašně rád vzpomínám na krásné prázdniny u mého dědy a babi, kde jsem prožil nádherné dětství, jakýkoli volný čas, kde jsem poznával krásný vesnický život, už jako batole. Moje babička mě strašně milovala. Moje maminka byla ráda a svěřovala mě jim, samozřejmě byl jsem její první syn, tak se bála. Ale když zjistila, jak mě babička miluje, tak absolutně neměla strach. Babička měla takovou pec, kde pekla chleba, a probouzela mě vůní čerstvého chleba, čerstvě nadojeného mléka a hroudou másla. Dodneška mám takovou nostalgii v srdci, a vždycky když si vzpomenu na babičku a dědu, tak je mi špatně. Děda mě zaučoval, koně, ovečky, prasata, to tam choval. A vždycky mi přišlo, já nevím, jestli to nemám od nich, že jsem měl takový cit, protože oni strašně pomáhali těm, co neměli. Ať byla zabijačka, cokoliv, Vánoce, tak dávali výslužky lidem na té vesnici. Babička byla kořenářka, léčila lidi, měla právě nad tou pecí taková bidýlka, chodila i v noci na nějaký bylinky a sušila to a léčila. Chřipku, cokoli. A děda byl ten pracovitý. Byly to Betlanovce, v srdci Slovenského ráje. Tam byl zámek, Bethlenfalvy, to byl kníže, kde praděda dělal lovčího. A on mu dal pozemek za to, že mu zachránil život. On na něj útočil divoký kanec na lovu a děda ho propíchnul oštěpem. A dostali jsme takový lén, jako praděda, a tam byla určitá půda a on tam hospodařil a předal to nejstaršímu synovi, a to byl děda.“

„Ještě v mezidobí jsme se setkávali – Emil, nebožtík Andrej Giňa, Vláďa Rusenko, Margita Reiznerová, Pepík Čonka, Ivan Veselý... V tom období jsme se setkávali, ale to bylo trestné, takže jsme vždycky brali, když byly nějaké kulturní akce, zábavy, tak jsme vzadu projednávali, co bysme dělali. Samozřejmě jsme se báli, že na nás přijdou, protože špiclové byli všude, že nás zavřou. Ale měli jsme štěstí – nic. A já jsem měl takový nápad založit tuhle organizaci: ‚A to bude perfektní scházení, budu mít kulturní akce, vždycky mi přijdou, pozvu kapely, děti...‘ Takže jsem šel na Národní frontu tady v Plzni a založil jsem Romskou kulturní jednotu. Musel jsem ještě na ministerstvo vnitra, to muselo být, tak jsem to tam šel osobně podat, ty stanovy mi potvrdili, udělal jsem si razítko. A my jsme měli barák v Černické ulici, potom jsem z toho udělal hotel, tak tam jsme měli kanceláře. A tehdy jsem dělal tyhle akce a vždycky jsem dostal od města nějakou tu dotaci, byly malý, tehdy byli ti komunisti, ty dávali jenom nějaké příspěvky, že sál se neplatil, a tak.“