Jan Trégl

„Ty dva se měli ráno připravit na komandýrku. Karel Lípa si myslel, že jde domů. Měl se totiž v sobotu ženit, a ve středu nás sebrali. Karel mi říkal, že když ho gestapák vyslýchal, tak mu prý sliboval, že v sobotu už bude dávno doma. Ale byli přeloženi, odjeli z Terezína a koncem března přišlo oznámení, že jsou mrtví. Byli popraveni, umřeli v Mauthausenu. A já byl asi odsouzen, na tři měsíce, a toho 28. března mě pustili…“

„Konec války byl takový, že pátého byla sobota, sedmého jsme přestali dělat ve družstvu. Jel jsem tehdy domů na kole, potkal jsem po cestě známého četníka a ptal se ho, kam jede. On prý jede na Štěpán, zavírat německou posádku, tak jsem chtěl jít s ním. Ale jemu se tam nakonec nechtělo. Já blbec tam jel, vlezl mezi ně a říkal jsem jim, že je konec války, a oni se ptali, jak to, že je konec války, a potom kudy se odtud dostanou pryč, tak jsem je poslal k Američanům… Ale druhý den jsem jel na ten Štěpán znovu a bylo to hrozné, chodili tam už Němci, šacovali a zavírali…“

„Jednou mi dal jeden Čech, dělník, krajíc chleba, a viděl to bachař, tak mě zavolal, abych ho vyndal z kapsy. Byl to jenom kus chleba! A dal mi takovou facku na ucho, že dodnes neslyším, od té doby jsem na jedno ucho hluchý. No, přežil jsem to… Bylo nás šest a já jediný jsem se vrátil…“

„Odvezli mě na Pankrác, tam jsem byl asi tři neděle. A za tři neděle jsme se sešli v Terezíně. Všichni, které sebrali z Brandýsa, pět lidí, a já z Kostelce. Tam byl Karel Lípa, potom Wolf, potom jeden člověk z městského úřadu, nevzpomenu si, jak se jmenoval.“

„Kdyby člověk našel kousek tvrdého chleba, tak by to snědl. Byl to hrozný hlad, to si ani nikdo neumí představit. Já jsem nemohl spát hlady. Nejhorší bylo, než si na to člověk zvykl. Tělu to chvíli trvá, než začne ze sebe trávit, a v tom období mezi tím, to je hrozný hlad. No, ale vydržel jsem to…“