Karla Trojanová

„Když jsem se vrátila rok předtím z Dánska, tak tam [ve kdyňských strojírnách] pracoval pan Burian, který byl asi politický pracovník a organizoval taky všelijaké přednášky pro dělníky. Někdy mě bral s sebou, když šel navštívit JZD, abych vykládala něco ženám ve slepičárně. Já se zeptala, co mám vykládat. A on říkal, co čtu. Zrovna jsem četla něco o starých kulturách, tak jsem jim vyprávěla a ony zdvořile poslouchaly a od nich jsem se zas dozvěděla, jaký mají problémy se slepicemi, že mají zrovna rýmu… A tento pan Burian řekl, že bych mohla vyprávět dělníkům něco o Dánsku a jestli jsem se něco dozvěděla o dánských dělnících… Já jsem mu řekla, že jsme si dokonce přivezli knížku, kde jsou nějaká procenta a jaké mají podmínky pro práci a výhody… a on říkal, to je výborný, to přines a řekni jim to… A já jsem jim vykládala a ukázalo se, že dánští dělníci mají mnohem lepší podmínky než ti naši a dělníci o tom samozřejmě mluvili a někdo to slyšel a zdálo se mu, že vnáším nepokoj do kdyňských strojíren. Když jsem se odstěhovala, tak se mnou poslali ne zvlášť dobrou zprávu…“

„Členové sboru byli většinou dělníci, někteří měli malé políčko, ale většinou bydleli v domku na vesnici nebo i v tom městečku [Kdyně] a chodili do práce… bylo prostředí velmi prostých lidí. A taky věrných. Byli sociální demokrati nebo komunisti. Říkali, že strana jim dává jistotu v práci, že už nebudou výluky, a církev je zase naplňuje duševně. A když se později začal rozpor vnímat a psalo se v novinách, že církev je cosi zlého, co do socialistického světa nepatří a odumře, tak to naprosto nechápali… Měli třeba doma obrázek Lenina i Stalina a vedle toho na stěně citát z Bible. Pro ně to byly dvě stránky stejné věci.“