„Já jsem... možná to bude znít blbě, ten pocit svobody tam opravdu docela byl, že tam může člověk přijít a zapsat se, být přijat někam do školy, což jsem měla pocit, že já jsem tady v Čechách nikdy nemohla, že to vždycky bylo v nějakým politickým kontextu nebo pod nějakým tlakem nebo součástí nějakýho strašnýho osobního… prostě že to nešlo normálně, buď člověk nebyl přijatej, nebo naopak měl špatnej pocit z toho, že se vůbec někam hlásí nebo vůbec někam byl přijat, tak tam to najednou bylo úplně v klidu a normální a všem to bylo jedno, co si člověk dělá, nebo nedělá. A to je... právě to číst, jako že najednou je úplně legitimní jezdit tam ty dlouhý trasy tím metrem a číst tam ty gotický romány a ještě na to člověk dostane stipendium a že to takhle může dělat, to byl hrozně velkej, sympatickej zážitek z toho, že za tím nic není, že si to nežádá žádné ospravedlnění z jakéhokoliv hlediska. Že člověk nemusí hledat nějaký smysl; celý ten smysl je v tom, že je to možný a že to dělá. Ta jednoduchost toho byla velkým zážitkem. Že se to obejde bez všech těch věcí kolem toho, které v Čechách pro tu mou generaci, pro každýho, byly, ať se člověk dostal, nebo nedostal, nebo se musel hlásit někam, nebo si to nějak ospravedlňovat, buď že se někam hlásí, nebo nehlásí, nebo co vlastně dělá.“
„Já myslím, že jsme si byli všichni neustále vědomi toho, že je odposlech, že se může někde něco říct. Myslím, že táta byl strašně citlivej na to, že to vždycky hodně prožíval, když byly zprávy o tom, že někdo byl vyslýchaný a něco řekl, co neměl říct, takže my jsme si vytvořili, nebo aspoň mluvím za sebe, že si musíme strašně dávat pozor se vším. A pak byla taková komická událost, že jsem v roce 89, v létě, dostala nějakou výjezdní doložku, nebo co to tehdy bylo, a jela jsem do západního Německa a do Paříže a táta mi dal kontakt na Pavla Tigrida a já jsem šla za ním do Svědectví a on mi řekl, že mi dá nějaké knížky s sebou, abych je dovezla do Prahy, a já jsem normálně zvedla telefon a zavolala jsem tátovi do práce v Praze, jako že volám od Pavla Tigrida a jaké chce dovézt knížky. A já myslím, že to bylo... prostě on se na nás vždycky docela zlobil, když jsme udělali něco neopatrného... ale myslím, že v tom okamžiku byl tak vykulenej, že se může někdo jako zbláznit, když vyjede za hranice, a úplně zapomenout na všechny ty bezpečnostní opatření, že to už ani nikdy nezmínil, tady to naprosté faux pas.“
„To beru jako normální stav, protože se o věcech zase tolik nemluví nebo se nevysvětlují tak, jak bychom je vysvětlovali někomu zvnějšku nebo z nějaký jiný historický éry, a samozřejmě nevím přesně počátky vědomí toho, že táta podepsal Chartu 77. Pamatuju si, třeba v devíti letech, že už jsem si takových věcí byla vědoma, a takových různých okamžiků úzkosti, když nám třeba nějaký starší kamarád řekl, že rodiče za to můžou být zavřený, když posloucháme Karáska nebo Charlieho Soukupa. Ale vlastně to nebylo tak, že bychom se na to těch rodičů ptali, prostě se s tím nějak žilo jako s přirozeným stavem věcí.“
Veronika Tuckerová, rozená Lopatková, se narodila 9. prosince 1968 v rodině literárního kritika, editora a disidenta Jana Lopatky a velmi záhy se zapojovala do práce v rámci samizdatové kultury a nezávislých aktivit. Po maturitě na Gymnáziu Na Pražačce (výtvarná třída) chtěla studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze nebo na Akademii výtvarných umění, nebyla však opakovaně přijata. Pracovala v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea a až na podzim 1989 se jí podařilo zahájit studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jež dokončila v roce 1994. Ještě předtím se ale seznámila se svým budoucím manželem, politologem, historikem a filozofem Aviezerem Tuckerem, narozeným v Tel Avivu, který od roku 1992 působil v Praze na Středoevropské univerzitě. S ním odešla načas do Olomouce, kde pracovala jako redaktorka v nakladatelství Votobia, a v roce 1998 pak do USA. V New Yorku nejdříve vykonávala různé příležitostné práce, poté vystudovala komparatistiku na Graduate Center of the City University a germanistiku na Kolumbijské univerzitě. V letech 2002–2005 přednášela na Queens College, v letech 2011–2013 na University of Texas v Austinu a od roku 2013 učí na slavistice Harvard University v Bostonu. Částečně žila též v Severním Irsku a především průběžně pobývá a pracuje i v Čechách. Publikovala mj. v Revolver Revue a v Kritické Příloze RR a v časopisech Roš chodeš, Slavic and East European Performance Review, Harvard Review, New German Critique, Journal of World Literature. Překládá z angličtiny a němčiny (například paměti G. Scholema Od Berlína k Jeruzalému), k vydání připravila výbor z básní Ivana Blatného The Drug of Art a napsala doslov k prvnímu českému vydání Hovorů s Kafkou Gustava Janoucha. V současnosti se zabývá především recepcí díla Franze Kafky v době komunistického režimu. Kromě literatury píše i o výtvarném umění.