Saša Uhlová

„Tak je to [domovní prohlídka] nějaká jako intruze do bezpečného světa, nějaký moment vlastně, o kterém člověk chápe i jako dítě, že na něj nemá vliv. Ale myslím, že se mým rodičům povedlo vytvořit dostatečně bezpečný prostředí, včetně toho, že to nebyla jenom ta nukleární rodina, jakoby rodiče a děti. To si myslím, že je důležitý nejenom pro tu dobu předtím, ale tak nějak obecně. Myslím si, že mít širší rodinu, která nemusí být nutně biologická, ale dejme tomu širší okruh lidí, se kterými to dítě je v kontaktu, je důležitý z tohohle hlediska. Takže jsem věděla, že i kdyby třeba mámu zatkli a táta ještě byl ve vězení, nebo zatkli oba, tak vždycky tam byli nějaký další lidi, který třeba nás mohli pohlídat nebo tak. Myslím si, že se v zásadě povedlo, že bezpečí převážilo nad tím pocitem strachu z toho, z té síly, kterou rodina nemohla ovlivnit.“

„Na dědu si pamatuju jako na jednoho z nejhodnějších lidí, který jsem v životě poznala, a jako na člověka, kterej byl schopnej mluvit s lidma, který mají úplně odlišný názory. Což se třeba potom hodně projevilo po revoluci, kdy moji kamarádi často zastávali takový, řekla bych, hodně ideologicky vyostřený pravicový postoje a můj děda byl člověk, který byl schopnej si s nima povídat a hledat jakoby to zajímavý v tom, co říkají. Takže tam si myslím, že je nějaký ovlivnění toho, jak se snažím přistupovat k životu, že děda pro mě byl v tomhle vlastně hrozně inspirativní.“

„Policie kontrolovala každýho, kdo tam šel a kdo šel ven, a přijel nějakej německej novinář nebo britskej, nebyl to Francouz, protože jsem s ním neměla ten společnej jazyk, a fotil tam. No, a pak se bál, že mu vezmou film, když bude odcházet, takže film tam nechal. Vyšel s tím foťákem a film dali mně a my jsme měli schůzku na mostě kousek odtamtud. Jsem dostala úkol, že mám jít na ten most, vzít ten film a dát ho tomu pánovi. Tak jsem tam šla, dala jsem to pánovi – a najednou vedle mě zastavilo auto a v něm dva pánové – a ty už vlastně ani nevím, jestli byli uniformovaný a bylo prostě označený auto, nebo ne, ale já jsem hned pochopila, že je to policie. A začali se mě ptát, co jsem dávala tomu člověku. A já, přestože jsem byla odmalička odkojená v tom, že nemám s nima vůbec komunikovat, tak jsem nedokázala mlčet a řekla jsem, že nic. A oni mi řekli jako: ,Nelži nám, my jsme tě viděli.‘ A já jsem jenom opakovala furt, že nic, a takhle se mi klepaly kolena. Takže třeba když někdo se nějakým způsobem vyjadřuje o lidech, kteří podepsali spolupráci nebo něco jako udělali pod nátlakem během výslechu, tak tohle samozřejmě nebyl výslech a byla to úplně v pohodě situace, a stejně ten strach byl takovej a ta nervozita, že já třeba se nemůžu povyšovat nad nikoho, koho nějakým způsobem zlomili.“

„Už tehdy jezdil přímej vlak do Paříže. Rodiče nějak domluvili s průvodčím, že tam jako budeme, protože mně bylo třeba jedenáct a Pavlovi třináct, tak že tam pojedeme sami. Hned za tou hranicí začal ten průvodčí rozdávat Svědectví. To byl nějaký časopis. Najednou se ta atmosféra změnila i v tom vlaku, kde byli ty Češi, co jeli na ten Západ. To jsem jako cítila emocionálně, že je to jiný. Pak jsme tam byli... s Pavlem Tigridem jsme se tam viděli a s jeho ženou. Pak jsme byli u nějakých trockistických kamarádů mýho táty a byli jsme v Alpách a u moře u Atlantiku a v Paříži. Byli jsme tam měsíc.“

„Měli jsme velkou fotku táty na stěně a věděli jsme, že je ve vězení. Věděli jsme, že je ve vězení, protože byl statečnej, a věděli jsme nebo znali jsme nějak povahu toho režimu, ve kterým žijeme. A otevřeně se o tom mluvilo doma i mezi lidma, se kterýma jsme se stýkali. Takže vlastně takovej jedinej problém nastal, když jsem začala chodit do školy, tak tam se vlastně o tom nemluvilo a zároveň moji spolužáci tomu vůbec nerozuměli. Vůbec nechápali třeba, když se ptali, a já jsem říkala, že mám tátu ve vězení, a snažila jsem se jim vysvětlit, že není žádnej kriminálník, tak oni to nechápali. A já až tam jsem jako pochopila, že ve vězení jsou i lidi, co udělali něco špatnýho nebo tak. Předtím jsem tak nějak automaticky předpokládala, že se tam chodí prostě jenom za to, že je člověk statečnej.“