„Metody. Když byl někdo špatnej a nechtěl, ale my jsme věděli, že je opravdu špatnej, tak jsme se ho snažili nějakým způsobem i přinutit k tomu, aby nám řekl to, co chceme. To znamená, že každej má nějaký svoje chyby, to znamená, že je ženatej, můžeme přijít na nějakou nevěru, můžeme to vyfotit, můžeme mu ukázat fotku nebo film. ‚Hele, potřebujeme vědět tohleto a tohleto. Neřekneš? Tak zejtra to má tvoje manželka na stole. Jak se k tomu ona bude stavět?‘ Čili to je jedna forma. Dále otázka zaměstnání. Někdo má potenciální růst nahoru, tak ten postup se mu dá zatrhnout. Já vím, že to je třeba diskriminace nebo něco takovýho, ale je to něco za něco. Jinak to nejde. ‚Chcete se jet podívat do zahraničí? Máte tam dceru? Tak bychom jenom rádi věděli takovouhle maličkost, víte? Vždyť to pro vás nic není, tak mi to řekněte a pojedete se podívat za svou dcerkou do Kanady. Neřeknete? Hm, tak si musíte počkat, no. Tak si počkáte, až to řeknete.‘“
„(No ale byli lidé, kteří byli zavíráni za svoje přesvědčení, za názory, byly pronásledovány iniciativy, které byly svobodné, nezávislé nebo nechtěly komunistickou stranu. Jak vy jste se na ně díval, na tyto snahy, které můžeme označit za svobodné projevy?) No to je přesně něco, jako když jsem řídil agenturu. Když máš jinej názor, tak se s ním živ, tak si ho užívej, bav se o tom se svýma známýma, ale nelez s tím, prosím tě, nikam na veřejnost. Není potřeba, abys v tomto duchu ovlivňoval normální občany tohoto státu. Ty si můžeš ty řečičky nechat pro sebe, když se s nima budeš zaobírat, budeš si je nahrávat na mikrofon a pak si je zpětně budeš pouštět do ucha, jak jsi dobrej, že máš odlišnej názor, že bojuješ proti něčemu a ani nevíš, o co jde, tak si to dělej. Ale nerozšiřuj to mezi lidi. A když to budeš rozšiřovat, tak si půjdeš třeba i sednout, když to bude hodně krutý a bude politická vůle.“
„Čím jsem byl, tím jsem byl rád. Neměl jsem důvod, proč bych měl tuto zajímavou práci opustit, protože mě to i bavilo a uspokojovalo mě to, i co se týče psychiky a podobně. Ta komunikace s lidmi a přesvědčování těch lidí, aby mi řekli to, co já potřebuju, a kdyžtak vyhodit nějakou dezinformaci a pak čekat, odkud se co zase objeví zpátky na stole, jak je tam ta provázanost. Je to hezký, hezká práce. Sice je časově náročná a někdy i fyzicky náročná, ale od toho je člověk vybrán a dělá pravidelně tělesný testy, aby se vědělo, jestli něco uběhnu, někam vylezu a tak dále.“
„Režim jsem vnímal, že mám slušný peníz, že mám postaráno o rodinu, že mám kde bydlet a víceméně nejsem ničím svázán, že si můžu dělat – ne úplně – co chci, mám určitou volnost. Sledoval a vyhodnocoval jsem to tak: tak to je, tak to asi být musí, nejsem žádný rebel, nikdo v rodině žádný rebel nebyl.“
„Čtvrt roku před koncem vojny přišli kádrováci, dnes personalisti, z vnitra, jestli bych nechtěl vykonávat práci, co jsem dělal na vojně toho radistu, jestli bych to nechtěl využít na ministerstvu vnitra. Poradil jsem se doma s mámou a ona řekla, proč ne.“
„Vždy hezky slušně, ale tvrdě, slovně. Za celých dvacet let této práce jsem neměl potřebu někomu ji bouchnout, jak se říká. Co to je konflikt? Maximálně slovní. Když mi řekl: ,Tak tohle vám neřeknu, do toho vám nic není.‘ Já jsem mu na to řekl: ,Jó?! Nechcete?! Ale dejte si bacha, protože já se budu muset pak zachovat tak a tak.‘ To byli vzdělaní lidé na určitých postech. Oni si to ani netroufli, protože by přišli o místo, že. Oni si to uvědomovali, něco můžou říct, něco nemůžou říct, protože mají zpovědní tajemství nebo já nevím co. Byla to normální klasická úřednická práce, chození mezi lidmi, pohovory s lidmi, když se přišlo ze schůzky, tak napsat záznam o schůzce s tím a s tím. Byly věci ideové, hmotné výhody anebo pak kompromitující materiály. Když se člověk pohyboval někde, kde jsme potřebovali, a on nebyl jaksi úplně v pořádku, třeba zahejbal manželce, chodil schválně na pánské záchody, tak jsme si na něj objednali pracovníky sledovačky. Když jsme měli velký zájem, tak jsme řekli: ,Moc vás otravovat nebudeme, ale potřebujeme zjistit z tohoto prostředí tohle a tohle. Když to řeknete, dobrý, když to neřeknete, no tak… že. (Směje se.) Tak my to řekneme jinam, asi takhle.‘“
Celé nahrávky
1
Česká republika, Praha, Vinárna V sudu Dejvice, 07.03.2011
Jaromír Ulč se narodil 20. května 1950 v Plzni v rodině vojáka z povolání. Zemřel v roce 2016. Oba jeho rodiče byli členy KSČ. Jeho matka osm let působila jako poslankyně obvodního národního výboru v Praze 6. Na základní škole se přihlásil do pionýra a stal se členem ČSM - Československého svazu mládeže, později SSM - Socialistického svazu mládeže. Odmaturoval na střední zemědělsko-technické škole, nedokončil studium na Provozně-ekonomické fakultě pražské Vysoké školy zemědělské. V roce 1971 nastoupil na vojnu k útvaru radistů, kde zprvu provozoval Armu, vojenský obchod. K tomu říká: „Prodával jsem kofolu a sušenky. Naučil jsem se rozumět lidem, různým povahám, což mi pomohlo v pozdějším zaměstnání.“ Na vojně sloužil jako radista při různých vojenských cvičeních armád Varšavské smlouvy. Čtvrt roku před koncem vojenské služby mu nabídli práci u ministerstva vnitra. Jednalo se o technické místo u 10. správy SNB. V týdenních cyklech odjížděl na radiostanice na čs. západní hranice např. na Čerchov, Zelenou horu atp., kde odposlouchával vysílačky německých a rakouských pohraničníků. Ženě byl nucen lhát, kam jede. Jediný, kdo věděl, co dělá, byla jeho matka, které se se svým angažmá u Státní bezpečnosti svěřil. (Jaromír Ulč odmítá zkratku StB, jednalo se prý o jen o běžnou práci na ministerstvu vnitra u neuniformované SNB.) Po pěti letech u techniků na MV odešel na pokyn nadřízeného studovat Vysokou školu SNB, pak se již k 10. správě nevrátil a přijal místo u kontrarozvědky, vnitřní ochrana v oddělení tzv. ochrany církví. Jaromír Ulč se stal operativcem StB, která infiltrovala církve v Československu, na starosti měl tzv. nekatolické církve. Vedl agenty, konfidenty v evangelické církvi, Hare Krišna a jiných náboženských společnostech a sektách. Tvrdí, že v komunistickém státě nepůsobila jediná církev, jež by neměla v čele duchovního vůdce, který by s ním aktivně nespolupracoval. Po roce 1989 začal podnikat v cestovním ruchu a později si pořídil několik pražských vináren.
