Zdeněk Urban

„Já jsem dostal čtyři roky, Navrátil dostal šest roků, Janků sedm roků, Kvapil sedm roků a Bartoš rok.“ Tazatel: „Čekal jste takhle vysoké tresty?“ - „Byli jsme na to už připraveni. Oni nás už cvičili. Připravili a učili nás nazpaměť, co máme odpovídat. To jsme nacvičovali, takže jsme už určitou představu měli.“

„Většina lidí to chápala, jak to bylo. Taky je tam mordovali, tak lidé potom prokoukli. I ti svědci, protože je nutili k tomu, aby proti nám svědčili. A většina lidí, co tady mám ty výpovědi, se nedala. Akorát ta jedna bolševička, ta mrcha. A potom tady byl kravín a ona poklízela v kravíně. Přišla od toho výslechu. ,Tak jsem to těm kulakům zavařila. Na Sibiř půjdou.‘ A ona ani nedošla domů. Zkřivila se jí huba, zhroutila se a zůstala tam. Oči vyvalené, hubu zkřivenou a šla na máry. Šla se pochlubit spolupracovnici do kravína, jak to těm kulakům zavařila. Prý se jen tak nevrátí. To byla taková bolševička. Líná, špinavá.“

„Ta, co jsme o ní mluvili, že padla u toho kravína - ,jsem těm kulakům zavařila, oni se z toho kravína nedostanou ven‘ - padla, hubu zkřivenou, oči vyvalený. A bylo jich víc. Víc by se jich našlo v takové dědince. Co to bylo za lidi! Prolézala tady, když byly ty dodávky, pod postelí a v ložnici hledala obilí, jestli ho tam nemáme schovaný. Takoví to byli lidi. To se nedalo, ty dodávky. Oni to pořád stupňovali. Šedesát metráků obilí z deseti hektarů. Tady na horách. To se nedalo splnit. Maso, mlíko, to bylo záměrně, ten útlak do těch kolchozů.“