„Vstup do strany mi byl nabízen jen jednou a já jsem to odmítla. Měla jsem trochu strach, jestli to nebude mít nepříjemný následek. Naštěstí to vypadalo dobře, až na nějakou dobu, kdy za mnou přišli, že je to nutné. A myslím, že to bylo v době, kdy jsem studovala dálkově na vysoké škole. Tenkrát jsem tomu podlehla, protože pan řídící mi říkal: podívej se, o nic nejde, doporučíme tě na školu dál a jednou za měsíc tady budeme mít schůzi, jste tady čtyři. Já jsem podlehla a dost jsme na to potom doplatili, protože po roce 1968 jsme museli říct ano nebo ne. Já jsem řekla, že nemůžu dál, a tím pádem jsem přestala učit výtvarnou výchovu a ruštinu. Nebyla jsem vyhozena, byla jsem pouze přeřazena na malotřídní školu, byly tam jenom čtyři třídy. Mělo to ten problém, že jsem musela jít za paní ředitelkou a říct: prosím vás, jestli mi dáte první třídu, nemám tušení, jak se děti naučí číst a psát. Řada lidí k nám byla tehdy velmi vlídná, paní ředitelka mi dala učit čtvrtou a pátou třídu. Takhle jsem to učila dvanáct let…“
„Byla jste vyloučena ze strany v té době?“
„Nebyla jsem vyloučena, já jsem z ní vystoupila. Nepodepsala jsem další setrvání a z toho důvodu jsem přišla o to místo. Totéž měl můj muž, který to měl daleko komplikovanější. Nějak se to dalo překonat pro to, aby měl člověk trochu čisté svědomí.“
„Závěr války v Terezíně…transporty vězňů byly nesmírně deprimující, to už do Terezína byla udělaná vlečka, přijížděly vlakové nákladní vozy. Vozy, které byly uzavřené a měly malé okýnko. U okýnka se tísnili lidi a křičeli, protože tam nebylo dost vzduchu. Pod okny heimu, kde jsme byli, stál takový vlak nějakou dobu. Bylo to hrozně deprimující, než ten vlak otevřeli, a odtamtud vyšli pološílení lidé, vypadli mrtví. Bylo to strašně deprimující, nám se tyhle věci odehrávaly přímo pod okny. Ti lidé neměli kde spát, neměli co jíst. Pamatuju si na zážitek, kdy jsem venku čekala na oběd, na vydání jídla. Dostala jsem šest brambor a já jsem byla ještě tak rozmazlená, že jsem si ty brambory oloupala a nesla v ešusu ty šlupky. Šla jsem okolo skupiny vězenkyň, myslím si, že to byla polština, kterou mluvily, nevím. Prosily mě, abych jim dala ty slupky. Já jsem jim dala slupky a nezapomenu, jak se o to praly a jak to jedly. Doteďka je tohle pro mě strašně krutý zážitek, protože tohle jsme předtím neznali. Byl tam hlad, ale takhle kruté poměry, které nastaly po tom, co byl Terezín přelidněn a co se tam rozšířily nemoci, zejména skvrnitý tyfus a nebyly léky… Ten konec Terezína byl dost hrozný. Po revoluci to Rusové celé uzavřeli, což bylo rozumné, obávali se, že se epidemie přenese na celou republiku.“
„Do heimu přišla velmi příjemná krásná paní, řekla nám, abychom se postavili ke zdi a abychom šli proti ní, jakože jí podáváme košíček s ovocem. Nemuseli jsme mluvit, což mě překvapuje. Podle toho, jak jsme tenhle úkol splnili, tak si nás dala doleva a doprava, a pak s tou jednou skupinou odešla do místní sokolovny, což byla poměrně zanedbaná budova, ale bylo tam jeviště a orchestřiště. Vysvětlila nám, že budeme hrát divadlo. Připravovalo se přijetí komise Červeného kříže, která tam údajně čas od času přijela, aby potvrdila, že to není koncentrační tábor, ale město, které Hitler daroval židům. Nastaly neuvěřitelné situace, kdy se drhly chodníky, sázely květiny, protože to už byl březen. Nacvičovalo se divadlo, z Národního divadla přivezli kostýmy pro děti, udělali výpravu. Mělo se předvést, že je tady produkce pro děti i produkce pro dospělé. Byla jsem zařazena do produkce pro děti. Krásná paní se jmenovala Váva Schönová, byla herečka, která pro nás napsala přepis Karafiátových Broučků. To byla tenkrát kniha, kterou četly všechny děti. Představa, že pro tuto komisi s laskavým doprovodem esesáků hrají židovské děti pohádku, kterou napsal evangelický farář – to je přece absurdní záležitost. Nicméně nikdo se nad tím nepozastavil, hráli jsme Broučky. Byla to velká inscenace s orchestrem, se zpěvy a tancem.“
„Maminka mě šla doprovodit na Hagibor, byla velmi statečná. Museli jsme jít pěšky, protože židi nemohli jezdit tramvají, zejména já s těma báglama, které jsem vezla, protože už na nich byl nápis, kam jedu. Šli jsme přes Staroměstské náměstí, ale těmi uličkami, protože tam židi nesměli, zejména o svátcích, na dnešní náměstí Republiky, tam je katolický kostel svatý Tadeáš. Máma mě tam zavedla a řekla: Tady si klekni a pomodli se, aby ses vrátila. Pomodlila jsem se otčenáš, máma mě vzala za ruku a šli jsme dál. Byla velmi statečná a když jsme přišli na Hagibor před tu bránu, tak najednou mě chytla a začala strašně plakat. U brány byl uniformovaný člověk, asi voják, nevím, ale patřil samozřejmě k nějaké hlídce Hagiboru. Buď se na to nemohl koukat, nebo mu přicházelo, že už to dlouho trvá, tak mě vyrval z náruče, strčil za ty vrata a zabouchl. To bylo všechno. Já jsem tam už měla tatínka, který šel první. Tak jak píšu v dopise mamince, tak jsem tam měla řadu dětí, se kterými jsem se stýkala v Lublaňské ulici. To tam také píšu, že to je všechno v pořádku, že si vyndáme hračky a budeme si hrát, protože jsem věděla, co to znamená, tenhle odchod. Už jsem ho s ostatními příbuznými zažila mnohokrát, vždycky to bylo velmi pláče a velmi smutku. Nechtěla jsem mámě ještě přidělávat starosti a smutek, tak jí v tom dopise píšu, jak si hraju s panenkama.“
„Vypadalo všechno velmi růžově a krásně do doby, než přišla okupace a s tím samozřejmě zákaz lékařské činnosti židovského lékaře pro křesťanské osídlení. Do Mníšku pod Brdy byl zavolán jiný lékař a nějakou dobu jsme tam ještě přežívali. Jednak protože na nás byli lidé hodní a hlavně proto, že někteří z tátových pacientů ho nechtěli opustit. Ne snad kvůli tomu, co se dělo, ale asi proto, že jim muselo připadat, že by v léčbě, kterou začal můj táta, měli pokračovat. Chodili k nám tajně večer, ordinovat nesměl, a platili ho. Přinášeli nám potraviny, mníšečtí lidi se chovali vynikajícně v tu dobu. Jenomže vycházely noviny, které se jmenovaly Árijský boj. A v Árijském boji najednou vyšel článek, že obyvatelé Mníšku pod Brdy by se měli hanbit, protože mezi sebou trpí žida doktora, kterého na ulicích i lidi zdraví a někteří se u něj dokonce léčí dál. Což bylo asi příčinou toho, že na Štědrý večer v roce 1940 přijelo auto, tátu odvedli. Nevěděli jsme kam, odvezli ho. Pro mě to jsou první dětské zážitky – vánoční stromeček, plačící máma, všude po bytě nepořádek, protože udělali i prohlídku. Nakonec mě odvedla naše paní bytná, abych neviděla plačící mámu, abych nebyla v tom bytě. Vzala mě k sobě, ukázala mi krásný vyřezávaný betlém, a to jsou moje první dětské vzpomínky. Krásný betlém a maminka pláče.“
„Když byl zábor Sudet, kam Osek patřil, tak údajně otec nemínil odejít, protože měl za to, že to není zapotřebí, tam má klientelu a nic nikomu neudělal. Lidi začali odcházet. Tam byla dvě nádraží v Oseku a na horním nádraží byl přednosta, který se jmenoval Mourek a který se přátelil s naší rodinou. Údajně tenhle pan přednosta Mourek přišel k nám s tím, že by otec a celá rodina měl odjet, že je nebezpečí, že nastane potom perzekuce pro židovské rodiny, a že z dolního nádraží odjíždí poslední vlak za pár hodin. Takže otec na to přistoupil a se mnou a s maminkou nastoupili do toho vlaku, v podstatě beze všeho.“
„Navštěvoval nás kněz evangelický, který se jmenoval Přemysl Pitter, i se svou manželkou paní Fierzovou. Velmi se přátelil s tátou a celou tu dobu nám pomáhal tím, že nás navštěvovali. Oni se nebáli nás navštěvovat v Havlíčkově ulici. Jednak nám přinášeli třeba balíček jídla nebo paní Fierzová mně ušila z hadrů takovou malou panenku a dostala jsem k ní i kufříček, ve kterém byly šatičky pro tu panenku. Já jsem si to odvezla do Terezína. Tak jsem to milovala, navíc to bylo malinké, hadrové a lehké. Bohužel z Terezína jsem si to nepřivezla zpátky. To byli stateční lidé, kteří riskovali, a přesto pomáhali. S Přemyslem Pitterem jsme se potom ještě setkali, hlavně proto, že Přemysl Pitter po válce, když byl zavřený Terezín a byla tam velká epidemie, tak dokázal, že se odtamtud vyvezly děti. Já jsem byla taky v tom transportu dětí, který zorganizoval Přemysl Pitter, a byla jsem nějakou dobu v jeho ozdravovně, to byly tři zámečky, a já jsem byla na Štiříně.“
„Bylo to velmi intenzivní, aby se to rychle nacvičilo. Z Prahy, tvrdili, že z Národního divadla, ale to si nejsem jistá, přijeli technici, kteří tam upravili jeviště, byla vyrobena výprava, ušili nám kostýmky. Skutečně ta komise přijela. První představení jsme hráli jen pro vedení tábora. To si pamatuji jen proto, že v hledišti byla tma a svítilo tam pár cigaret. Oni přitom kouřili, když se na nás koukali. Taková zvláštní vzpomínka. Pak když jsme to hráli pro tu komisi, tak pro nás přišel Ältestenrat, který se jmenoval Murmelstein, a vzal mě a tu holčičku Květušku, tedy Berušku a Broučka, za ruku, odvedl nás k té komisi a ještě někdo tam byl, tak nás pohladili po vláskách, řekli ‚schön, schön‘ a zase nás odvedli. Ale hrálo se to i pro vězně. Buď jsme hráli třikrát, nebo čtyřikrát, to nevím přesně.“
Jana Urbanová, rozená Klačerová, se narodila 10. listopadu 1937 v Teplicích, otec byl židovského původu a matka křesťanka. Po zabrání Sudet nacistickým Německém museli utéct do vnitrozemí, nově se usadili v Mníšku pod Brdy. Během nacistické okupace zde otec i přes zákaz dál léčil své pacienty, kvůli čemuž ho zatkli a krátce drželi ve vazbě. Poté musela rodina odejít do Prahy, kde žili odděleně v židovské komunitě. Otec pracoval v Treuhandstelle, poté nalezl místo lékaře v židovské nemocnici v Lublaňské ulici, kde pomáhal ukrývat sirotky před transportem. V roce 1944 přišlo Klačerovým předvolání do transportu, pamětnice s otcem nastoupili a v únoru 1945 odjeli do Terezína. Matka se do konce války před deportací s mladším bratrem Ivanem skrývala. V koncentračním táboře pamětnice účinkovala v představení Broučků hraném pro komisi Červeného kříže. Po osvobození koncentračního tábora zde otec pomáhal během epidemie skvrnitého tyfu, sám se jím nakazil, ale později vyléčil v Praze. Rodina se po válce shledala a vrátili se do Oseku, kde Josef Klačer pomáhal odsunovaným Němcům. Založil zde také ochotnické divadlo. Pamětnice se stala učitelkou, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vystoupila z KSČ, v práci ji přeřadili. Později dálkově vystudovala režii na DAMU a pracovala jako krajská metodička amatérského divadla. Tomu se věnovala většinu svého života, působila v souborech v Oseku i Krupce a získala řadu ocenění. Zemřela 4. října 2023.
