Marie Ustohalová

„Tu mobilizaci byste museli vidět. To dneska už náš český národ nedovede. S jakým nadšením, vervou, rychlostí, jak byli ti mladí hoši odhodlaní. Měla jsem tam tolika známých a oni mi telefonovali - nazdar, nazdar, držte nám palce, pomožte bojovat, vydržte, my jdeme na frontu. Já jsem bydlela v ženských domovech, tam nás bydlelo hodně děvčat mladých, a tak ti hoši tam dobíhali se rozloučit už s kufříkem. Večer jsme dělali tu relaci a vrátila jsem se z toho rozhlasu a užuž všichni loučit a byli připraveni. Jednak se to čekalo, že něco dojde samozřejmě. Nadšení bylo všeobecné, všichni věřili, že zvítězíme. Nikdo neznal to politické pozadí toho dění…Dobře Beneš rozhodl, celý život bych se zastávala jeho rozhodnutí, tolik mu ho zazlívali. Nemohl, obětoval by nás. Rozmetali by nás. Měli jsme dobrou armádu, ty zákopy, linie připravené, ale co to bylo… Oni si dokázali získat, oni také nebyli připraveni na takovouhle válku, nebyli tak nachystaní a byl by to konec. Tak jak Polsko. Rozmetali by nás úplně, i s tou záští, co tady byla. Proti Němcům jsme měli zášť velkou, když jsme tady měli vedle v Lednici, to byli Němci a už vystrkovali růžky, tak my provokativně, sokoli, jezdili tam na cvičení na žebřiňáku a začali jsme zpívat národní písně a hlavně jsme zpívali české pochodové vlastenecké písně. To už jsme s nimi nežili v nějaké lásce. Ale nevěděli jsme, co to zanese do pohraničí, ti henleinovci se tady rozpínali, strach jsme měli. Ale věřili jsme, že naši se jen tak nedají. Bohužel, bylo to marné a Hitler už nás viděl v Jižní Americe.“

„Byl z toho strašný chaos. Nikdo nevěděl, co teď. Hrozné zklamání…Taky Háchu nikdo nedovedl ohodnotit, teprve teď se dovídáme, když se o tom dá otevřeně mluvit, že pro něj to taky byla velká oběť. Ale nic jiného, než co udělal, dělat nešlo… Věděli jsme, že meč nad námi visí a že jde o život národa, ne jednotlivců, ale celého národa. Z toho bychom se nikdy nevzpamatovali, takový byl aspoň názor. Prožívali to všichni, jak v Sokole, tak v domácnostech… Jedině zrádci, bohužel, to bylo nejhorší. I tady v Podivíně. Takové osobnosti, které to neměly zapotřebí. Daly se k fašistům. Nechaly si šít hnědé košile a jezdily na schůze do Brna a udávaly.“

„To byla moje podmínka, kdo mi první odepíše, tam půjdu. A první mně odepsal advokát z Podkarpatské Rusi. Z Ťačova, okresního města.“ Tazatel: „Vy jste měla obchodní akademii?“ - „Dvouletou obchodní školu. Ještě mi nebylo ani sedmnáct a vypravila jsem se. Rodiče o tom ani nevěděli, že jsem odpověděla, advokát poslal dvě stovky na cestu, poněvadž jsem řekla, že nemám. Zatím nevydělávám a po rodičích jsem to nechtěla žádat, tak mně poslal dokonce i na cestu. Celý život jsem tomu vděčna, že jsem tento krok udělala. Bylo to tehdy velice odvážné, protože tehdy skutečně sousedi přiběhli domů a říkali - proboha, kam to děcko chcete pustit, vždyť tam běhají ještě vlci po silnicích a ulicích! A běhali, viděla jsem je. A jaká tedy byla skutečnost? Nádherná zem, zahrada Evropy, poněvadž profesor ze školy, jak se to dověděl, tak mně napsal: ,Prosím tě, pošli mi alespoň balíček těch nádherných jablek, co rostou na Podkarpatské Rusi.“ Poněvadž tam byly překrásné sady, rázy tomu říkali. No, krajina nádherná.“

„Tak ano, měli jsme potíže. Poněvadž prověrky mu daly najevo, že ve straně nemá co pohledávat. I když tehdy jsme opravdu fandili Sovětskému svazu a ke komunismu jsme neměli daleko. V tomto směru jsme byli zklamaní. Měli jsme také těžkosti se studiem. Soused rovnou řekl, že jakmile nejste ve straně, tak děcka nemůžou studovat. Ovšem manžel to dokázal vždycky nějak diplomaticky přejít. Nebyl straník, ale neměl žádné nepřátele, celkem vyhověl požadavkům strany a chtěli, aby dělal knihovníka, tak byl zadarmo knihovníkem. Zařídili jsme tady hudební školu, aby děcka nemusely dojíždět do Břeclavi, tak jsme vlastníma rukama vyčistili budovu a připravili po této stránce. V kultuře pořád manžela potřebovali, takže jsme celkem neměli potíže. Až pak, co děti dostudovaly, tak to bylo horší.“