Starší muklové se mi posmívali, že mě sebrali rovnou z houpacího koně
Jindřich Valenta se narodil 7. ledna 1935 v Praze na Bohdalci. Rodina se záhy na to přestěhovala na Žižkov, kde prožili druhou světovou válku. Jindřich, kterému bylo na jejím konci deset let, se hned v září 1945 přihlásil do znovuobnoveného 36. skautského oddílu, kde získal přezdívku Vlk. Několik let po oficiálním zařazení všech mládežnických organizací pod Československý svaz mládeže a zániku Junáka se zapojil do fungování ilegálního 34. střediska Ostříž organizovaného Oldřichem Rottenbornem. Skupina skautů v té době tiskla a šířila protistátní letáky, či organizovala drobné sabotážní akce. Po jedné z nich byli někteří ze členů zatčeni a odsouzeni k menším trestům odnětí svobody v jáchymovských lágrech. Jindřich v té době obdržel podmíněný trest a společně s dalšími skauty vytvořil takzvaný Štáb sedmi. Šlo o skupinu pokračující v protistátní činnosti v letech 1952 až 1954. V polovině tohoto období získala Jindřicha pro spolupráci StB. O tomto faktu informoval hned po první schůzce ostatní členy oddílu a společně se jim snažili podávat klamné informace o své činnosti. Skupina v té době držela střelné zbraně, což se také stalo hlavním motivem soudního procesu započatého po opětovném zatýkání v říjnu roku 1954. Jindřich v něm dostal sedmiletý trest a tři roky si z něj odpykal v jáchymovském lágru Rovnost. Další dva roky strávil v opavské věznici, kde se přidal k neúspěšné vzpouře. Propuštěn byl v roce 1960 z vězení Valdice, kde strávil šestý a poslední rok za mřížemi. Nedlouho po tom byl povolán do výkonu vojenské služby k tzv. Technickým praporům. Po většinu aktivního života následně pracoval jako mechanik praček a odstředivek. Po roce 1989 se stal zástupcem hlavního vedoucího ve 34. skautském středisku Ostříž, které již nemuselo fungovat v ilegalitě.