„Myslím, že to, co teď řeknu, to už řeklo víc lidí. Asi to tak vnímali. V kuchyni hrálo rádio a rozhlas vysílal, samozřejmě, a já jsem se probudil. Měl jsem jít do práce a probudil jsem se. Slyším... – ,Co to je za blbou hru, to hrají už ráno? To je přeci večer.' Tak jsem vylezl a teď tam máma plakala, táta taky kolem toho: ,To je konec, to je konec!´"
„Když bylo odhalení té sochy – ale to je fakt, lhát nemůžu, jak je Pán Bůh nade mnou a místní zákon ve mně, nebo to je naopak – opravdu jsem vlezl... Táta byl dobrý v tom, že mně dělal třeba [věci] na praky. Protože my jsme byli fakt kluci. Já jsem sice, když tamhle lezl k sousedům v zahradě, ujela mu noha a řekl: ,Kurva,´ tak jsem dal ruce takhle a řekl jsem: ,Odpusť mu to.´ Tak jako že takhle to bylo dvojí. Hra a jakési charakterní vědomí, vědomí o tom, co se má, co se nemá. No tak šuspraky nám, letecká guma se tomu říkalo, to jsme si udělali sami a táta mi dal kůži a kuličkami jsme metali, kuličkami hliněnými, kterými se hrálo do důlku. Já jsem si stoupl na půdu za komín, a když tam zpívali – kolem toho paní učitelka, tedy soudružka učitelka Myšková se svým pěveckým sborem žáků v těch pionýrských šátcích –, tak jsem párkrát... odboj, prostě byl odboj. Do toho hloučku jsem pustil pár těch kuliček a bylo fajn, jak se všichni pohnuli. A tak jsem odbojoval."
„V padesátém třetím byla měna, ta hnusná měna. A táta chtěl postavit chatu v Bělkovickém údolí. Nakonec se to podařilo, to byl ráj, pro nás děti a tak. Ale ten den, kdy ta měna byla, tak táta vyhazoval tisícikoruny do vzduchu v kuchyni a my jako děcka s Milenou [sestrou] jsme pod tím lítali a mysleli jsme si, že jde o nějakou srandu. Ale to bylo čiré zoufalství a táta se tak opil, to jsme nevěděli, to až později jsem zjistil od mámy a od tety. Tak se zoufale opil a ležel na té dílně, kde mám teď pokoj, na zemi, a máma u něho klečela a něco si povídali a tak dále. Ale ty tisícikoruny pamatuji, ten Karlštejn. A my jsme nevěděli, co je, protože to fakt pršelo. Tak to bylo zoufalství a ty děti z toho měly srandu."
„Myslím, že bez víry by to šlo tíž. Ovšem víra není jednou provždy daný tvar, o ni se usiluje a bojuje denně. Jsou propadání, jsou i pochybnosti, jak říká Augustin, jsou pochybnosti stavem zapochybování, jsou úzkosti. Bible není jenom radostná, jako je evangelium, ale také jsou to žalmy, například žalm 42. Čili víra není vtisknutelná, denně se o ni bojuje a usiluje. Vím ale, že bez toho propadání, znovu otázek, znovu vystoupání z propastí bych to nebyl já. Já bych si ten život už nedal vzít. Takový byl. Jak to má ve slavné básni Otokar Březina. Řekl bych, je to někdy těžké a bývá to možná těžší teď, když člověk stárne a má nějaké nemoci a stojí kolikrát před branami, přesto bych ale řekl jako Březina: ‚Pane, za všechno díky.‘“
„Ta bohoslovecká fakulta, vůbec ta církev, to mělo být pro moji roztřesenou a rozechvělou duši, toužící žít pořád v nějaké pohádce, dobru a lásce, tak to bylo místo, do kterého jsem hodně vkládal. To má někde Deml: ,Mít kde spočinout a spočinout.' To jsem si přál. Tak tam jsem začal spočívat. Ale jak šel čas, tak se ukázalo, že církev není svatá tím, že by byla ze svatých lidí. Církev je svatá tím, že byla k životu vyvolána svatým Bohem. Takže církev je pro hříšníky i pro světce. Tak jsem začal poznávat, že ne všichni jsou dobří.“
„Podle předběžného seznamu bibliografie Textů přátel, jak se celá hromada věcí vycházejících v Olomouci souhrnně nazývá, začala prvním textem: Demlovým 'Slovem k Otčenáši Františka Bílka'. To udělal Jaroslav Frič už v sedmdesátém roce, tím začaly Texty přátel. Já jsem u toho tenkrát ještě nebyl. My jsme ještě byli membrami, disjectami, roztroušení, a nevěděli jsme o sobě. Jarda začal dělat a měl podobnou potřebu. Triangulační rýhy časopisů byly škrceny a cítili jsme, že si musíme pomoci sami. To byl rok 1970. My jsem údajně podle Libri Prohibiti, podle knihovny, co vede Gruntorád v Praze, jsme prý nejstarší samizdatové uskupení v době normalizace. Expedice, Petlice, co dělal Vaculík a Havel, začaly prý ještě později než my. To prý je nějaká taková zvláštnost. Já jsem se k té skupince Frič, Zacha, Mikeš dostal až později. Já už jsem dělal nějaké samizdaty a věděl jsem, že jsou tady někde nějací kluci, kteří také něco dělají. Já jsem byl zatím sám. My jsme se potkali tak mysticky. Já jsem věděl, že ten člověk se jmenuje Petr Mikeš, a já jsem ho nikdy předtím neviděl. Já jsem potkal chlápka na náměstí v předvánočním shonu u morového sloupu a díváme se na sebe, dva pohledy se setkaly a já jsem šel k němu a on ke mně a já říkám: ,Ty, nejsi Mikeš?' A on říká: ,Ty, nejsi Valušek?' To je svatá pravda. Sestoupili jsme do vinárny U Trojice. Tam jsem prošel zkouškou. 'Znáš Barbey d’Aurevilly, Deml, Zahradníček atd.?' To jsem obstál a už to bylo. Takže jsem do toho samizdatového počínání přinesl, alespoň se to tak tvrdí, tu svoji výtvarnou zručnost. Ty naše samizdaty mají i výtvarný charakter, protože byly doprovázeny grafikami.“
„Řeknu to takto: Když Havel razil to mně blízké a milé, romantické heslo, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, tak jsem říkal: ‚Ano!‘ a věřil jsem, že se to pohádkově stane skutkem. Samozřejmě, jak šel čas, tak jsem pochopil, že to nebude taková pohádka. Člověk se musel smířit s tou složitostí světa, ve kterém se může svobodně pohybovat, vyjadřovat. Prostě přiznat se k složitosti světa. To jsem se musel učit, protože předtím jsem byl naučený jednoduchosti: tady jsem já nebo my a mně podobní, a tady jsou oni. Ta demarkační čára byla úplně jasná.“
„Nevěřil jsem, že tady bude nějaká změna. Když v té době v Evropě, v tom východním světě, se to různě lámalo, ale tady jsem myslel, že je to zabetonované na věky věků a já tu budu zabetonovaný taky. Proto tedy mé aktivity, které jsem vyvíjel, jsem měl za to, že tak to bude do nejdelší smrti. No a hle, přišla tato podivuhodná záležitost, ve kterou jsem nedoufal, nevěřil. Byl jsem tak emocionálně rozechvělý, že jsem nebyl schopen vůbec fungovat. Byl jsem u zakládání Občanského fóra v Olomouci, ale to byli blázni jurodiví, v té první fázi. Ale já jsem nebyl schopen. Věděl jsem, že přijdou – a taky že to nastalo – do Občanského fóra praktici. A tito citoví, vypjatí, ti nedokázali ve své emoci ani pořádně promluvit. A to byl můj případ.“
„Lidí, co dělali nápisy, bylo tolik, tak do toho jsme už nemuseli jít. Byli jsme tři kamarádi: já, Jenek Kavků, kolega cyklista, který tu situaci prožíval podobně, a potom jeho švagr, doktor Mašata, bohemista. Měli jsme kamaráda, starého pána, který měl natěračskou dílnu a měl motorovou trojkolku. Ten řekl: ‚Hoši, já su starej, ale vám dám tu motorku, tady vám namíchám barvy a jezděte a zamazávejte, co se dá.‘ A my jsme projezdili napříč Olomoucí celé noci na té motorce, některé ty cedule jsme vylomili a některé jsme zastříkali tou barvou. To byla taková sounáležitost mezi těmi lidmi. Jezdily hlídky. Bylo stanné právo. Vím, že zaburácel tank, my jsme spadli do křoví a on projel deset metrů za námi. Jenže to mládí se dokáže otřepat. Když si to představím, tak trpím teprve dnes, tehdy ne. Hned se nastartovala motorka a jelo se dál. Nás hlídali ti lidi. Říkali: ‚Dobrý, kluci, můžete jet.‘ Taková sounáležitost panovala, to bylo krásné, jenže ono to skončilo. Já jako čtenář jsem si objevil pro sebe Hostovského, což byla hluboká psychologická próza. A tehdy vyšla kniha Žhář. Ve stručnosti šlo o člověka, který zakládal požáry a ohrožoval tak celou vesnici, která se na základě toho semkla, přestože tam panovala předtím závist a tak podobně. Ti lidi se měli najednou rádi. Když ale skončilo nebezpečí, tak se ti lidi vrátili zpět do nevraživosti a podobně. To byl jakýsi archetyp té doby. Pak přijel z Moskvy Dubček s tou svou šílenou plačtivou dojmologií a já jsem jako kluk věděl, že to je konec. A to ještě dobíhala doba: fungovala divadla, filmové kluby, dalo se jezdit na Západ. Ale v tom roce 1969 to skončilo.“
„Cesty Boží jsou nevyzpytatelné a já jsem se rozhodl, že z fakulty odejdu. Tak jsem tak zoufale bloudil Prahou. Na Strossmayerově náměstí u katolického kostela byla vývěska, u které jsem se zastavil, a čtu asi toto: ‚Je-li něco v církvi, co způsobí, že bys chtěl z církve odejít, tak viz, že jenom Bůh má v ruce bič a soud, a ty se snaž být nádobou zlatou nebo stříbrnou, a ne hliněnou, která bude rozbita.‘ To je někde ze Starého zákona. V té situaci to byla odpověď na moje tázání a zoufání. Rozsvítilo se mi, opravdu rozsvítilo, a řekl jsem si: 'No co by bylo, kdyby všichni odešli, tak co by bylo? Tak ty se snaž být tou nádobou stříbrnou a ten soud je v rukou Božích. Ty máš jediný úkol, aby ses snažil obstát při tom soudu.' Tak jsem se začal usmívat a pokračoval jsem dál.“
„Je pravda, že jsem měl nabídky od KDU-ČSL, tam jsem měl být na nějakém předním volitelném místě. Když jsem se ptal proč, tak říkali, že potřebují charaktery. Říkal jsem, že charaktery dobře, ale že v politice fakt nemám co dělat. To jsem byl hned v obraze, že to není pro mě. Tak jsem nastoupil. Pamatuji si datum, všechno. Ještě jsem se vrátil do maringotky a tam jsem si vzal všechny věci a učil jsem se liturgii. Měl jsem kalich s vodou a všechno jsem zkoušel, protože jsem to nikdy předtím nedělal. Pamatuji si na první mši. Biskup Zítek chtěl, abych pracoval tady v Olomouci, to byly takové velké oči, že budu tady v katedrálním chrámu a budu mít na starosti mládež. Za mnou jdou studenti, já jsem ten farář s kytarou. A já jsem říkal, že musím začít někde, kde to můžu pokazit a nebude to tolik bolet. Tak mně říká, že mají jedno místo v Horce nad Moravou, kde vystřídám biskupa Marcelucha, který je několikanásobný agent a který tu v důchodu pracoval. Takže já jsem nastoupil po agentovi do vísky tady nedaleko. On mě tam ještě škaredě vykreslil těm babičkám, že přijde nějaký škaredý opilec, bohém, který nosí šestkrát omotanou šálu kolem krku atd. Tak tam jsem doteď. Žádná kariéra v církvi ani nikde jinde. Všechno je u Boha.“
„Co bylo to nejvýraznější?“ – „Emocionálně? Samozřejmě to bylo to vzepětí národa. Nemyslím to v uvozovkách, myslím to opravdu vážně. Silně mi to připomnělo to vzepětí, které tady bylo po roce 1968. Po dobu týdne tady byla taková úžasná sousedská sounáležitost proti žháři – Rusovi. Bylo to něco podobného. Jenže samozřejmě to také netrvalo věčně.“
„Tehdy jsem měl ještě to neštěstí nebo štěstí, že jsem podepsal různé dodatky k Chartě. Já jsem Chartu jako takovou nepodepsal, to má svoji historii. Byl jsem u Dany Němcové a chtěl jsem to podepsat na místě, hned. Tam ty kulomety samizdatu ťukaly Chartu a já chtěl hned podepsat. Oni – ať se rozmyslím a rozdám to doma v Olomouci. To taky věděli, že jsem to vezl, protože tam byly odposlechy, jak se později ukázalo. Dokonce byly i fotografie, když jsem později zatloukal. Zatloukej, zatloukej. Na fotografii bylo, jak vycházím. Oni: ,Co nám tady kecáte? Tady vidíte Ječná a vycházíte.' A já říkal: 'No a co? Vy se divíte, že budu mluvit vám pravdu, vám – duchu lži?' Já jsem podepsal dodatek Charty, že jsou tady autoři, co nemůžou publikovat. Jiří Němec mi řekl: ,Ty jsi taky autor, ne? A nemůžeš publikovat.' 'Jo, ale já jsem se ani nějak nesnažil publikovat v tisku, to je blbost.' On říká: ,Ale jsou tady lidi, kteří chtějí.' Tak jsem to podepsal. To potom patrně posloužilo, ta některá jména autorů, Biľakovi k promluvě na sjezdu spisovatelů. Bral to, jak říkal potom pan Šafařík, když jsem tam přišel na návštěvu: ,Rosťo, on to bral od Šumavy k Tatrám.' Biľak jmenoval Egona Bondyho. No to je autor! Potom František Daniel Merth. To je opravdu autor. Do té doby mu vyšla jenom jedna knížka v roce 1947, četl jsem to v samizdatu, mám jich tu několik podepsaných, to byli autoři! Potom tam byl Tomáš Pěkný, Plaček. To byli taky autoři. Potom tam byl nějaký Valušek, který nebyl nějak známý autor. Patrně ten, kdo dával Biľakovi ty podklady, tak to chtěl postavit na těchto neznámých autorech. Zná je tady tento národ? Oni se považují za mluvčí tohoto národa! Takové autory samozřejmě národ neznal. Kdyby tam vybrali Seiferta, tak by to samozřejmě nešlo.“
Rostislav Valušek se narodil 18. června 1946 v Olomouci. Kvůli nástupu komunistického režimu k moci v roce 1948 přišel jeho otec Augustin o dobře prosperující ševcovskou dílnu. Rostislav také nesměl studovat vysněnou výtvarnou školu. Místo toho se vyučil zámečníkem. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 a následném sebeupálení Jana Palacha se rozhodl pro emigraci, ze které se po třech měsících z lásky ke své babičce Františce vrátil. V Praze se mu, i přes občasné politické znechucení z nastupující normalizace, podařilo vystudovat Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Během této anabáze navázal důležité kontakty s pražským disentem a také zde vytvořil svůj první samizdat – výbor z textů Ladislava Klímy, které mu poskytl básník a filozof Egon Bondy. V samizdatových aktivitách pokračoval i po svém návratu na Moravu, kde se po setkání s Petrem Mikešem zapojil do výroby samizdatové edice Texty přátel. Poté, co jej v roce 1977 ve svém televizním projevu zmínil tehdejší první tajemník Komunistické strany Slovenska (KSS) Vasil Biľak, se Rostislav Valušek dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB), která mu nabízela spolupráci a slibovala za ni bohatou farnost a vydání jeho poezie. Rostislav Valušek to odmítl a nejen kvůli tomu nemohl až do sametové revoluce v roce 1989 vykonávat kněžské povolání – pracoval na mnoha místech, z toho nejdéle jako čerpadlář žijící v maringotce. Během revolučního dění v roce 1989 se účastnil setkání na olomouckém Horním náměstí u sloupu Nejsvětější Trojice. Ke kněžskému povolání nastoupil hned v roce 1990 a vykonával jej i v době natáčení rozhovoru v roce 2023. S manželkou Marcelou vychovali dvě děti, Annu a Jana. V roce 2023 žil Rostislav Valušek ve svém rodném domě v Olomouci.