„Jedna z nás řekla té jedné: ´Taky s námi přijela tvoje maminka.´ A ona řekla: ´Moje máma přijela? A kde je?´ A my jsme řekly: ´Ona s námi není, ona je v lágru s těmi ženami a dětmi.´ A ona na to řekla: ´Tady žádný takový lágr neexistuje. Jestli s vámi přijela a jestli s vámi není, tak šla do plynu.´ To jsem se já zhroutila. To bylo něco strašného. Takže nás tam přijelo 1500, hodně malinkých dětí a mladý holky, a vybrali nás 190 na práci a ti všichni ostatní šli na smrt.“
„V červenci, v čtyřiačtyřicátém roce, tam [v Terezíně] objevili nějakou vysílačku. Byl z toho hrozný... Zatkli spoustu lidí, kteří šli na pevnost, tady je nepopravovali, a u Ghettowache směli zůstat lidi jen od padesáti let. A mému tátovi bylo čtyřicet osm. Tak už tam nebyl a dostal se k manuální práci. Když potom šly transporty mužů, tak on byl zařazený. On mi říkal: 'Hlavně se nehlaste nikam dobrovolně. Dávám ti to na starost, ty jsi přece jenom...' Takže to jsme se nehlásili. Ale hned v dalším transportu, když ty tři odešly, jsme byli zařazeni. Ale byli jsme zařazeni jako rezerva. Takže potom jsme neodjeli, ale byli jsme jako první čísla - moje maminka měla 13, já 14 a Soňa 15 – v dalším transportu do Osvětimi. Ovšem to my jsme nevěděly, kam jedeme, vůbec ne.“
„My jsme jeli normálními vozy, ne dobytčákama. A protože tam chtěli narovnat všechno, co jsme měli připravené - kufry - tak i záchod zarovnali. To byla hrozná potíž. Až teprve, když už jsme… My jsme se divili, že jsme v Polsku. My jsme napřed jeli směrem na Drážďany, tam ještě nám dali napít, když zastavil vlak, ale pak jsme se ocitli v Polsku a tam nám řekli, že je tyfusová voda a že jí nemůžeme pít. Potom, když už jsme byli v tom Polsku, tak někdo šel a odhodil ty kufry, abychom mohli jít na záchod. Tam někdo napsal: konečná stanice Auschwitz.“
„No a my jsme se radovaly, že je konec války. Musely jsme dostat od pekaře... Jo protože tam za náma chodili Poláci s vodkou, tak jsme se v tom lágru bály, tak jsme šly do vesnice a tam jsme se nastěhovaly čtyry do jednoho baráku, kterej byl prázdnej. Zatopily jsme si v koupelně, vykoupaly jsme se, našly jsme ve sklepě brambory a mrkev, pekař nám musel dát bochník chleba. No a pak jsme řekly, že teda půjdeme domů. Takže jsme se vypravily. Vzpomínala jsem na to jako to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Bylo jaro, stromy kvetly a my jsme šly a byly jsme volný.”
„Já jsem si myslela, že když přidu do Prahy, že budu líbat zem. Nic takovýho jsem nedělala. Přišly jsme unavený a já jsem řekla, že půjdu domů, tam, co jsme bydleli. Žádný peníze jsme neměly. Prej jsme mohly jet klidně tramvají, ale to nám nikdo neřekl. Tak jsem ještě s Andulou šla k nějaký její známý, a pak jsme se rozloučily. A já jsem teda jela tou tramvají, nebo nejela... Nejela, šla jsem pěšky. Přišla jsem domů, co jsme bydleli, kde bydleli - my jsme jim říkali teto a strejdo, ale to nebyli naši příbuzní, ale známí mých rodičů. Tak jsem tam šla a zazvonila jsem. Oni říkali, že s někým mluvili, kdo jim řekl, že se vracím domů. Řekli: ,Kde máš ty druhý?‘ A to jsem teda poprvé začala brečet.”
„Tam stáli vojáci se psama. Takoví chlapi pruhovaní – vězni, ti běželi k vlaku, otevřeli dveře a křičeli na nás: ,Rychle ven, rychle ven, zavazadla tam nechte, ty dostanete, rychle ven, rychle ven.‘ Všichni se snažili, protože ten řev vás nutí se nezastavit. Museli jsme se zařadit do pětistupů a jít. Ještě jsme si s maminkou říkaly, že možná tam táta bude na nás čekat. Ale nic takovýho se nestalo. Jak jsme se nedívaly kolem sebe, tak jsme prostě přišly a tam stáli tři esesáci a ten jeden na mě udělal takhle a ukázal doprava, ale jim ne. Ještě tam s náma v tom pětistupu stála moje jedna vzdálená sestřenice a té to taky udělal a ona chtěla maminku vzít s sebou, ale někdo na ni zařval. Moje máma šla k tomu esesákovi a řekla mu, že jsem její dcera, jestli můžu jít s ní, a on jí řekl: ,Táhni!‘ A to jsme se viděly naposledy.“
Marie Vítovcová, rozená Spitzová, se narodila 15. června 1928 v Praze do židovské rodiny. Oba rodiče vystoupili ze židovské obce a hlásili se k Československé církvi husitské. Marie s mladší sestrou Soňou vyrůstala v Praze Bubenči, chodila do Sokola i Skauta. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava a zavedení protižidovských zákonů otec ztratil práci, Marie musela odejít ze školy a rodina byla postupně zbavena práv i majetku. 10. prosince 1941 byla rodina Spitzova zařazena do transportu do ghetta v Terezíně. V Terezíně žila Marie v dětském domově a pracovala v zemědělství. Na konci září 1944 byl otec deportován do Osvětimi a 6. října 1944 i Marie s matkou a sestrou. Po jedenácti dnech v ženském táboře v Osvětimi byla Marie vybrána na práci a spolu s dalšími ženami odjela do pracovního tábora v obci Märzdorf na polské straně Krkonoš. Vězeňkyně pracovaly v továrně na zpracování lnu. V Märzdorfu se v květnu 1945 Marie dočkala osvobození. Matka a sestra zahynuly v Osvětimi, otec v táboře Kaufering a válku nepřežila ani většina členů širší rodiny. Po skončení války se vrátila do Prahy, kde se jí ujala teta se strýcem. Vyučila se zahradnicí, vdala se a vychovala syna a dceru. Paní Marie Vítovcová byla vdova, žila v Praze v domově pro seniory. Marie Vítovcová zemřela 11. ledna 2021.
