„Tak podle oficiálních dokumentů ta stavba novomlýnských nádrží měla přinést tyhlety klady: rekreaci obyvatelstva, lov ryb, zadržování vody proti povodním a závlahy. To byly čtyři základní klady, které ta stavba měla přinést. Geografický ústav odhalil, že většina těch kladů nenastane, a skutečně snad kromě té rekreace, která se ovšem děje jenom na té horní nádrži, tak ten tok té vody neumožňuje příliš velkou reakci. Lov ryb je tam s otazníkem, protože to maso ryb je kontaminováno různými těžkými kovy a dalšími chemikáliemi, které přináší řeka Dyje z Rakouska. A co se týče závlah, tak to je úplně doslova plácnutí do vody. Protože ty závlahy se nikdy nerealizovaly a dodnes nefungují. Takže to bylo celé mimo. A pokud se týče těch záporných vlivů, které studie geografického ústavu odhalila a které existují dodneška, tak bych řekl, že je to především to, že se zničil jeden z nejhodnotnějších komplexů lužních lesů ve střední Evropě. To nebyla věc jenom jižní Moravy, to byla věc celé střední Evropy, kdy souvislé lužní lesy neporušené, které začínaly u hranice s Rakouskem a táhly se až k městu Břeclavi, tak to byly naprosto unikátní lesy, z kterých už dnes zůstaly jenom trosky, a navíc díky novomlýnským nádržím se změnil vodní režim, takže ty lesy zůstaly jakoby na suchu a ty povodně, které vlastně dělaly lužní lesy lužními lesy, tak ty přestaly fungovat. Takže to byly asi nejmarkantnější záporné vlivy, totiž likvidace originálních biotopů.“
„No, znamenalo to, že například ve Větřní, kde byla obrovská papírna, se vypouštěly všechny odpadní vody přímo do řeky. Takže ta řeka hnila, ta řeka hnila tak, že tam opravdu, když člověk tam přijel třeba do Českého Krumlova, dneska perla památková, na kterou se jezdí dívat turisti z celého světa. Tak tehdy se tam člověku opravdu dělalo na zvracení. A musím říct, že jsem na vlastní oči viděl, jak se tam turisti pozvraceli. Protože to opravdu bylo, jak když vlezete do žumpy. A prostě žádné čištění neexistovalo, protože tím by se jaksi brzdil rozvoj socialismu a budování komunismu. Takže ty odpadní vody tekly přímo do řeky. Komíny neměly žádné filtry. Jediné, co se dělalo, tak se budovaly komíny stále vyšší a vyšší, aby se ty zplodiny dostaly do vyšších vrstev atmosféry a víc se rozptýlily, případně odlítly někam k sousedům. To byla tehdejší strategie komunistického režimu. Takže tam byly jakési formální návody, jak znečištění snižovat, ale nikdo na ně nedbal, protože hlavním cílem bylo splnit plán. A kdo splnil plán, tak ten si mohl dělat, co chtěl.“
„Samotná stavba měla zejména třeba na Šumavě obrovsky negativní důsledky, které se dodneška nepodařilo plně vyřešit. V čem? Především ve dvou věcech. Pokud ta železná opona vedla přes rašeliniště, tak takové rašeliniště bylo uměle vysušeno, anebo alespoň do něho byly navezeny obrovské spousty materiálu, aby tam šly ty zátarasy vybudovat a aby tam šla vybudovat silnička. To byla první věc. A druhá věc: dráty byly vlastně dvoje. To byla jedna stěna drátů a druhá stěna drátů k té první stěně drátů. To byla signální stěna, kde byly tenké drátky, které když se jich někdo dotkl nebo přetrhl, tak se spustila světlice. Oni pak věděli, že když vylítla světlice, což někdy teda vyhodili taky divočáci nebo zvěř nebo pád stromu, ale když vylítla světlice, tak vojáci pohraničníci jeli k tomu místu. Mezi tou signální stěnou a těmi skutečnými dráty, což byla čtyřmetrová stěna z ostnatého drátu, tak byl pás, který byl pooraný a poválený, aby bylo vidět, že jsou tam otisky stop. A to se v létě, v zimě neustále upravovalo a používaly se tam dost drsné pesticidy proto, aby tam nerostla žádná tráva, právě aby byly vidět stopy případných takzvaných narušitelů. Takže tyto vlivy té železné opony byly jasně negativní. Ale pozitivní byla ne ta železná opona sama, ale to, že se tam nesmělo. Že tam nikdo nechodil, kromě těch lidí, kteří měli ty povolenky.“
Zoolog, ekolog, aktivista, dlouholetý zastupitel Jihomoravského kraje a města Brna. Mojmír Vlašín se narodil 17. listopadu 1954 v Brně rodičům Vlastě a Štěpánovi. V letech 1976 až 1980 vystudoval ekologii obratlovců na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykova univerzita). V roce 1980 nastoupil do brněnského Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody. Zde se mimo jiné podílel na přípravě podkladů pro vyhlášení Podyjí za chráněnou krajinnou oblast. Zároveň se stal svědkem ničení Podkomorských lesů pro účely vybudování brněnského autodromu v osmdesátých letech. Po roce 1990 stál v čele iniciativy za vypuštění třetí novomlýnské nádrže. Jako aktivista bojoval také proti výstavbě televizního vysílače na vrcholu Děvína. V letech 1992 až 1996 působil jako náměstek ředitele Českého ústavu ochrany přírody. Spolupracoval s ekologickým institutem Veronica. Je laureátem ceny Josefa Vavrouška. Dnes (rok 2024) žije v městské části Brno-Ořešín a je i nadále aktivní v ochraně přírody.
