Josef Vlček

“Samozřejmě že občas mě volali k nějakým výslechům. To byly klasické výslechy, kdo, kdy, s kým a takhle. Všechny ty věci se točily spíš kolem Jazzové sekce než kolem pořádání těch koncertů. S Karlem Srpem jsme si naprosto důvěřovali, takže když skončil pohovor, těžko se to dalo nazvat výslechem, sešli jsme se za rohem v hospodě a já jsem mu řekl všechno, na co se ptali a co je zajímalo. Vytvořili jsme si důvěrnou dvojici, která určitým způsobem spolupracovala. Z toho se vyvinul potom můj největší průser, protože policajti mi nabídli spolupráci. Já jsem o tom říkal Srpovi, a on řekl: 'Hm, to zase není špatné, mohli bychom jim tímto způsobem podsouvat různé dezinformace. Nějaké takové maléry bychom mohli s nimi vytvářet, které by pro ně byly průserem. Že by to vytvářelo pnutí - protože tam taky levá nevěděla, co dělá pravá - které by nám, Jazzové sekci, mohlo pomoct. Tak to podepiš.' Já jsem byl vyděšený, že mám něco takového podepsat. A Srp mi říkal: 'To je jednoduché. To je jenom podpis. Jenom tam něco podepíšeš a to je v klidu. Nic nemusíš dodržovat. To není žádná povinnost. Jako bys podepsal dopis.' Dobře, já jsem byl trošku trouba, tak jsem to podepsal. Což mi v 90. letech vytvořilo hodně potíží a problémů.”

“Malostranské hospody byly strašně důležité, protože vytvářely jádro společenského života v Praze. Kdo patřil do malostranských hospod, měl nejlepší informace, co se kde bude dít. Kdybychom to vzali odshora - U Dvou slunců, to bylo spíš centrum undergroundu. Tam sedával Bondy, tam chodil Martin Němec se Saharou. Pak Bonaparte [hospoda U Bonaparta], tam jsme sedávali my, tam byly čtyři stolní společnosti: jedna byli výtvarníci, jedna Klub přátel Glena Millera, jedna byla Zlatá Praha a my jsme byli “ti mladí od Zlaté Prahy”, jak nám říkali. Tam sedávali zase hodně lidi z Classic Rock'n'Roll Bandu. Kdybychom šli dál dolů, pak U Kocoura, to byla velmi zajímavá hospoda, velmi štamgastovská, tam se skoro nikomu nepovedlo proniknout. Oni si to taky trošičku hlídali. A museli, protože na Malostranském náměstí byl VUML, Výzkumný ústav marxismu-leninismu. A studenti VUMLu furt chtěli chodit ke Kocourovi. Kocour otevíral ve tři nebo čtyři a ve čtyři už tam bylo plno. Štamgasti tam prošli dveřmi přes barák, zadním vchodem, pro VUMLáky bylo už obsazeno. Důležitá byla taky hospoda U vola, nahoře [U Černého vola]. Tam sedával ke konci, když už ten Bonaparte nebyl takový jako původně, Ruda Zeman, Karel Pecka. S těmi jsme tam vždycky sedávali. A samozřejmě důležitá hospoda, i když po velkou část 80. let zavřená, byla hospoda U Glaubiců. To byla hospoda klíčová pro underground. Ale tak prolezlá donašeči, že jsme tam nechodili.”

“Ale ty věci byly velmi nevypočitatelné. Někdy si každý řekl, z toho bude průser, a nic se nestalo. Někdy byly momenty, kdy bylo něco jen tak napůl, nějací pankáči nebo tak, vše bylo v pořádku, a přesto z toho byl průser. Kdysi Pavel Zajíček z “Dégéček” [kapela DG 307] říkal - těsně po tom, co s nimi byl proces: 'Víš, to máš takový pocit, že jsi v takovém guláši, který bublá, a někdo tam prostě hrábne tou sběračkou a něco vyhrábne.' Takhle to tehdy popsal. Myslím, že je to docela přesné vyjádření. Všechno bylo o náhodě.”

“To je zajímavá historie. My jsme s Joskou Skalníkem chodili do hospody U Plzeňského dvora, dneska je tam nějaká herna, na Belcredce [dříve Belcrediho třída], na Milady Horákové. Tam se každý čtvrtek scházela taková parta na plzeňském kolem Hrabala. Nějací literáti, viděl jsem tam filozofa Dubského, režiséři a podobně. Tak nějak se tam žvandalo, žvandalo, žvandalo. Já jsem v té době četl v samizdatu Obsluhoval jsem anglického krále a strašně se mi to líbilo. Tak jsem Josku, který se s Hrabalem znal líp, furt pošťuchoval, co kdybychom to vydali. Joska celý hr, že by do toho šel. Tak jsme poprosili Hrabala, jestli by nám nedal souhlas, že bychom to vytiskli. A protože Joska měl tiskárnu, která byla sice podniková, ale po nocích se tam tiskly takovéhle věci pro Jazzovou sekci, tak říkal, že to zařídí. A opravdu jsme Hrabala vydali. Odhadoval bych, že toho mohlo být 1000 kusů. To je můj odhad, možná trošku i těmi lety to narostlo. Toho Anglického krále s Joskovou obálkou jsme pak vezli Hrabalovi domů, jako první výtisk, na sídliště Sokolníky v Kobylisích. Jeli jsme do šestého nebo sedmého patra, kde Hrabal bydlel. Byl tam trošku nepořádek, on se stěhoval z Palmovky, z ulice Na Hrázi do těch Sokolník, spoustu věcí i po deseti letech měl stále ještě nevybaleno z krabic. Dali jsme mu ty autorské výtisky, on říkal: 'Kluci, teď už můžu umřít.' Byli jsme dojatí a pyšní, že jsme udělali pro českou kulturu něco, co mělo svůj smysl.”

„Asi největší bombou bylo, že Jazzová sekce vydala Obsluhoval jsem anglického krále od Hrabala. To bylo někdy v třiaosmdesátém dvaaosmdesátém, to bych se musel doma podívat. To byla hrozná bomba. To byl trhák, který byl možná jedním z těch hřebíčků do rakve Sekce, protože to nikdo nechtěl, to bylo prostě… Jedna z takových základních knih toho dvacetiletí a zároveň to byla kniha, která byla taková, řekl bych… Ona byla velmi svobodná, ta kniha, takhle bych to zhruba definoval, protože to byla velká událost. A k tomu došlo docela zajímavým způsobem: Joska Skalník chodil s Hrabalem do hospody Plzeňský dvůr, což je na dnešní ulici Milady Horákové. Dneska tam jsou nějaké hrací automaty nebo něco takového, asi dvakrát nebo třikrát jsem tam s nimi přišel i já. Vždycky jsme tam nějak kecali, on to byl takový zábavný společník v té hospodě. No, a jednoho dne jsme za ním přišli a říkali jsme: 'Hele, my bychom ti vydali toho Obsluhoval jsem anglického krále.' A on říkal: 'Vy jste se zbláznili!' – 'Ne, my to riskneme v rámci Jazzové sekce, máme tiskárnu, která nám to vytiskne.' Nám to tiskli vždycky v noci, ti kluci v té tiskárně, tak prostě tu tisícovku kusů bychom asi dokázali vytisknout. A on říkal: 'Jestli to vytisknete a jestli to vydáte, tak já už nic dalšího v životě nebudu chtít, to bude moje životní štěstí.' Tak jsme to zkusili, bylo to takové docela hezké vydání, to byla hrozná senzace. Ale takových věcí tam v té Sekci byla spousta.“

„Ono vůbec když se bavíme o těch zákazech, ten bolševik pracoval takovým zvláštním způsobem. On vlastně neudělal nikdy žádný seznam zakázaných knížek, zakázané literatury. Dokonce cosi jako seznam existovalo, od roku 1970, ale bylo to neúplné a zároveň samozřejmě ten seznam nebyl nikde k dispozici. Náš šéf ten seznam viděl, ale nikdy ho neměl v ruce. Takže my jsme vlastně pracovali s takovou nejistotou. Je ta knížka na indexu, není ta knížka na indexu? Jestliže je na indexu a my ji budeme prodávat, budeme mít z toho průser, nebudeme mít z toho průser? Bylo to všechno takové furt na vodě, nikdo nic nevěděl. Samozřejmě že bychom nedali do výlohy třeba knížku od Škvoreckého. Ale existovala spousta spisovatelů, kteří napsali jednu knížku a už potom nic nepublikovali. Ale ta knížka třeba měla něco závadného v obsahu. No ono, mezi námi, když jsme něco takového koupili – a lidi to moc neprodávali, to měli jako poklad –, tak jsme to samozřejmě do obchodu nedali, protože vždycky čekalo dvacet našich kamarádů a známých, jestli to někdy koupíme, že by to chtěli. Takže nehrozilo, že by z toho byl malér. Ale vyprávěly se různé legendy. My jsme byli v těch antikvariátech, spousta z nás tam byli lidi, kteří měli přibližně stejný osud jako já. To znamená, že měli rádi knížky a ta škola jim nic nedávala, takže místo školy šli dělat do antikvariátu. To byla jedna z nejhůř placených prací. Já jsem začínal s osmi stovkami měsíčně, ale zato jsme byli u zdroje knížek.“