Václav Vlček

„Rozšlapali mu brýle, takže nebyl schopen číst. Další den přinesli protokol a řekli mu, že bude propuštěn, že obvinění byla neprokázaná. Táta ve falešné radosti protokol podepsal, a jak zjistil až za několik týdnů, bylo to vlastně přiznání. Často jsem se doma ptal maminky, kde je táta, a ona mi stále říkala, že je na cestách. Až na podzim jednou večer mně s pláčem sdělila, že je ve věznici. Byl uvězněn převážně ve věznici na Pankráci, kam jsme směli chodit na desetiminutovou návštěvu, myslím jednou za tři měsíce. Návštěvní místnost byla velká a ponurá a vězni byli od nás odděleni trojnásobným šedým silným plotem. V rohu místnosti byla nástěnka, ke které všechny návštěvy chodily a četly. Tak jsem se ptal maminky, co tam je napsáno. A ona mně odpověděla, že tam je nápis: Dnes byli popraveni...“

„Psal jsem si s několika studenty od Havaje až po Německo. Jeden student se jmenoval Josef Strauss, stejně jako v té době ministr národní obrany. Poslal mně pohled, který jsem dostal, a byla na něm fotka Braniborské brány se zdí. A on tam připsal: ‚Takovou zeď svobody nám postavili sovětští přátelé.‘ Krátce nato přišli do internátu večer tři pánové z StB a až do rána mne dusili hlavně se slovy: ‚Visí nad vámi Damoklův meč. Buď nám řekneš, kdo pomlouvá naše zřízení, lidově demokratické zřízení,‘ opakovali, ‚anebo nejdeš k maturitě.‘ Bylo deset dní před maturitou. Musel jsem jim vydat veškerou korespondenci, kterou jsem měl na pokoji. Nic jsem na nikoho neřekl a kupodivu jsem byl další den diskrétně pochválen ředitelem školy s tím, abych se nebál, že k maturitě půjdu.“