Václav Vlček

„Psal jsem si s několika studenty od Havaje až po Německo. Jeden student se jmenoval Josef Strauss, stejně jako v té době ministr národní obrany. Poslal mně pohled, který jsem dostal, a byla na něm fotka Braniborské brány se zdí. A on tam připsal: ‚Takovou zeď svobody nám postavili sovětští přátelé.‘ Krátce nato přišli do internátu večer tři pánové z StB a až do rána mne dusili hlavně se slovy: ‚Visí nad vámi Damoklův meč. Buď nám řekneš, kdo pomlouvá naše zřízení, lidově demokratické zřízení,‘ opakovali, ‚anebo nejdeš k maturitě.‘ Bylo deset dní před maturitou. Musel jsem jim vydat veškerou korespondenci, kterou jsem měl na pokoji. Nic jsem na nikoho neřekl a kupodivu jsem byl další den diskrétně pochválen ředitelem školy s tím, abych se nebál, že k maturitě půjdu.“

„Na Domeček, kde táta strávil osm týdnů, vzpomínal nerad. Říkal, že je zde trýznili hlavně psychicky, strašením, že zničí jejich rodiny, a byl odepírán spánek. V cele byla celou noc rozsvícena tisíciwattová žárovka a každých třicet minut je dozorce budil. Vězeň se musel ohlásit a udělat deset dřepů. Řadu nocí probíhaly celonoční výslechy. Zvonkohra z nedaleké Lorety byla tátovi celý zbytek života odporná. Vyvrcholením psychického nátlaku byl půlnoční pochod temnou Prahou pod nataženými pistolemi vedoucího věznice Pergla a Švába, kdy táta čekal, že ho zastřelí, jako že je na útěku. Došli pěšky na ministerstvo národní obrany, kde měl táta kancelář.“