Miloslav Vlk

„(Z letáků - pozn. ed.) vím jenom, že komunistická strana v červeném rouchu zřizuje koncentrační tábory – to vím, že tam bylo. A v tom smyslu, že bude brát majetky nebo něco takového. Vím, že to tehdy bylo na místě, co jsem tam napsal. Když jsem to potom viděl, tak to opravdu bylo na místě.“ - Tazatel: „Vy jste měl jako policajt větší pole působnosti? Nebo jste více věděl než ostatní lidé?“ - „Jednak ekonomickou stránku. Ta se dotýkala i nás, poněvadž jsme mnohé věci prošetřovali. Šlo o statky. Tak jsem viděl, jak to běží. Potom dodávka mléka. To všechno jsem sledoval ze spisů, co jsme dostávali. Především jsem se tak nějak snažil v letácích, aby lidé uvažovali o tom, co je to svoboda a tak dále.“

„Už jsme končili směnu a najednou scházeli asi čtyři lidé. Jeden kluk, co byl v té skupině čtyř, ke mně přišel, byl to poručík u vojska, a říká: ,Nic tě nebudu vyprávět, ale loučím se s tebou.‘ Já se neptal. Kdo si uvědomí, že něco takového chce spáchat? Oni si tam udělali nějaký bunkr, který ani bachaři nemohli najít. Tak jsme nastoupili, teď čtyři scházeli, tak jsme čekali, jestli přijdou nebo ne. Tak nás rozhodili zase v pracovišti, to bylo samozřejmě hlídané, a vrátili jsme se zase bez těch čtyř. Trvalo to asi dvě hodiny a pak nás odvedli na tábor. Bachaři si byli vědomi, že tam někde musí být schovaní. Tak byli na budkách (špačkárnách – pozn. ed.) a čekali asi dva nebo tři dny. Mezi kluky došlo k nedorozumění tím, že někteří už chtěli jít a někteří chtěli počkat. Došlo k tomu, že šli. S tím asi taky nepočítali, že bachaři budou na špačkárnách. Prostě do nich začali střílet a vznikla tam těžká poranění. Nebyl nikdo zastřelen, ale těžší poranění tam byla. Potom kluci dostali ještě hodně roků navíc. Většinou za pokus útěku nebo za útěk dostávali osmnáct roků.“

„Dopis jste mohl psát jednou za tři měsíce. Někdy to bylo za dva, ale většinou ne.“ - Tazatel: „Měli jste nějak předepsané, co byste měli psát?“ - „Ať jsme psali, co chtěli, tak šly přes kontrolu. Každý dopis vám přečetli, takže jste nic jiného psát nemohl. Byly takové kuriózní situace, kdy psal kluk domů a napsal: ,Kdy se dostanu domů? Vis maior.‘ Něco takového tam napsal. Hned jak zkontrolovali dopis, tak ho zavolali: ,Co máte s tím majorem Visem?‘ Ten mu řekl: ,A víte vůbec, co to znamená?‘ Samozřejmě, že bachař na to nedokázal odpovědět. Nebo psal kluk domů: ,Ty věci Shakespeara mi dejte tak, aby se nezničily.‘ Taky ho hned po kontrole pozvali: ,Co máte s tím Shakespearem (čteno česky – pozn. ed.)?‘ To jsou takové kuriozity, ale skutečné.“

„Narodil jsem se 14. 12. 1925 přímo ve Štěkni. Po škole jsem se začal učit stavebnímu řemeslu, tu výuku jsem dokončil a v roce 1945 jsem se přihlásil do Sboru národní bezpečnosti. Prošel jsem výcvikem, byl jsem přijat a nastoupil jsem do Klatov, kde jsme prodělali vojenský výcvik. Pak jsem byl přeložen na prachatický okres na stanici, jmenovitě Zbytiny, kde jsem byl asi rok, půl druhého roku, a zavolali nás na kurz, to znamená být půl roku v Protivíně v zámku. Tam jsme měli výcvikový tábor, kde jsme se učili teoretickou službu Sboru národní bezpečnosti, to znamená paragrafy a tak dále. Co je to trestní zákon, co je to správní zákon. Po půl roce jsem byl přeložen na stanici SNB v klatovském okresu, dneska se to jmenuje Javorná. Je to mezi Železnou Rudou a Klatovy. Tam jsem prakticky byl až do svého zatčení.“

„Z Borů jsem byl přesunut na pracovní tábor Karlov, kde se mi stala jedna věc. Přijel na tábor velitel Borů, poručík Ladman, a nějaký Cikán v té době o mně prohlásil, že donáším zprávy jiným vězňům, což byl úplný nesmysl. Naprosto nesmysl, nic podobného jsem nedělal. Hned mě zavolal zpět do Borů, kde mi řekl, že jestliže budu mluvit pravdu, dopadne to dobře, když nebudu mluvit pravdu, dopadne to zle. Neměl jsem mu co vysvětlovat, jenom jsem mu řekl, že to není pravda. Načež jsem viděl, jak se rozčílil, a dostal jsem měsíc korekce, to je trestní oddělení ve věznici. Bylo to někdy kolem prosince a ledna. Měsíc korekce, poloviční dávky celý měsíc a ještě tvrdé lože, to znamená spát na prkně a mít jednu deku. Za ten měsíc jsem ztratil deset kilo na svém těle. Bylo to v zimě, kdy se netopilo. Bylo to peklo, ale přežil jsem to.“

„Chtěl bych se také zmínit o tom, jak jsem byl zavřený s lidmi z Lán. Jmenovitě to byla skupina, která měla údajně spáchat atentát na Gottwalda a byla za to odsouzena. Byl v tom i synovec Zápotockého, který dostal šestnáct let a druhý dostal dvacet let za to, že měl popravit Gottwalda. Všechno bylo vymyšlené a byl to případ víceméně ke smíchu. Chtěl bych říci, že synovec Antonína Zápotockého vyprávěl něco o životě strýce. Často prý přišel doslova napilý, a když byl opilý, tak si rád lehl do dřevěné moučnice, byla to bedna, kam se dříve sypávala mouka, a on si tam lehl, zaklapl za sebou víko, a až se vyspal, tak vstal. Vyprávěli i o Masarykovi, že to byl velice hodný člověk, i o Háchovi, který tam také trávil svůj čas. Velmi dobře hodnotili Háchu, který už byl na invalidním vozíčku a už ho jenom převáželi. Ale vždycky pozdravil a nikomu neubližoval.“