Anna Vlková

1. Původ, kořeny J. V.: My jsme se narodili oba v Polsku, já v roce 1932 a ty /k manželce/ v roce 1936. A.V.: Naše vesnice byla zase trošku jiná, protože to byla evangelická vesnice. Nejenom že si nechtěli brát Ukrajince, ale nechtěli si brát ani Čechy, kteří přešli k pravoslaví. 75 % jich přešlo k pravoslaví a evangelíci jima teda pěkně pohrdali.

"No a v padesátým prvním dostavěli kostel. Nebyl materiál, nebylo vápno. Nic nebylo. Hřebíky se vytahovaly z prken a rovnaly se a ty se používaly, jo. V zápisech je, že dědkové, starý lidi, rovnali hřebíky, vytahovali a rovnali, že jich narovnali deset tisíc a nějaký drobný. A měli je všechny spočítaný, do jednoho. V padesátém roce jsem dával podklad tomu architektovi, střešní konstrukce cihelny chotíněvský, která se použila na střechu u kostela. To je ještě taková zajímavost, jak vlastně k tomu došlo, že úřady povolily ten kostel. Protože už tenkrát to vlastně po únoru nebylo přijatelný. Farář vlastně – musím říct, že to musel bejt strašnej taktik, když vlastně prosadil to stavební povolení. Slíbil jim, že založí družstvo v Chotiněvsi, když mu povolí kostel. Ani se o tom nezmínil. Rok po založení družstva zemřel, ale nezaložil ho on, založili ho jiní. On dokonce získal třistatisícovou dotaci, dar. Kostel stál, myslím, že ten rozpočet byl asi půldruhého milionu nebo tak nějak a on získal tuhletu dotaci. Ale musím říct, že to byla taky ta styčná osoba boratínských Čechů s ukrajinskou vládou, s ukrajinskou povstaleckou armádou, takže měl určitě zkušenosti i s jinou takovou diktaturou, že. Určitě to byl psycholog a to farář musí být trochu. Takže to byl taky takovej malej zázrak."

"Tenkrát, když přišli /Sověti/ v tom v devětatřicátém roce, tak já se pamatuju, to mi bylo teda sedm roků, že. Ne že bych si z toho něco pamatoval, jako přímo. Tak tam přišel politruk ze sovětského území a vlastně tam dělal tu ideologickou práci a dokonce při český vynalézavosti ho zpracovávali, že mu dávali najíst a napít, a pak byl ten člověk přístupnějším. A taky musel pryč, protože už podléhal těm názorům těch – zdánlivě - nepřátel režimu. Takže se tam vystřídali tři politruci tenkrát. Vlastně hned, jak přišli Sověti, tak začali prosazovat socializaci venkova, čili kolchozy a sovchozy. A samozřejmě na Boratíně to bylo ještě jako vybičovanější, protože tam ještě byla jiná náboženská silná ideologie, a to se Stalinovi nebo stalinovcům taky nelíbilo. Tam byla ta ideologie zničit soukromý podnikání, zničit vykořisťování člověka člověkem, ačkoliv to bylo prokazatelně pro to domorodý obyvatelstvo jako prospěšný. Oni stihli vyvézt ty, co měli já nevím sto a více hektarů, tak ty vyvezli v prvním momentě, všecky státní úředníky, když přišli v tom devětatřicátým, tak vyvezli na Sibiř."

J. V.: "Jeden vagon byl zhruba pro deset lidí a... U nás to bylo pro tři rodiny. Protože nebylo možné se dohodnout s mužskou částí /která už byla v Československu/, co je potřeba, tak se bralo všechno, a myslím si, že to bylo zbytečný. Slepice, krávy, koně, prasata. Hospodář se nerad zbavuje takových věcí, které člověka uživjej. Mně už bylo 14, a tak jsem byl ve vagonu u dobytka. To bylo nejlepší, protože tam bylo hodně místa, a hlavně jsem měl okýnko pro sebe a měl jsem pootevřené dveře. Já jsem poprvé v životě viděl hory. Přes Karpaty jsme jeli koncem února. Byl mráz. Dvanáct dnů jsme jeli. Ještě hezký bylo to, jak jsme opouštěli město Luck, kde jsme se teda dostali do těch vagonů. Tak my jsme projížděli trať, která je necelej kilometr od tý vesnice, kterou jsme opouštěli. Takže jsme projížděli k večeru, tak sluníčko zapadalo a osvětlovalo kostel a střechy. Kolem zářily borovice, který sázel dědeček, hned vedle ten hřbitov, o který nám hodně šlo. Během těch deseti dnů na tom ukrajinským území, tak na každém nádraží při otevření dveří vztahovaly ruce, dejte nám tohle a dejte nám tohle, prostě žebráci. Měli zájem i o oblečení, samozřejmě zadarmo, protože věděli, že jedeme do lepšího. Tady to bylo naopak. Přijeli jsme a na hranicích, prostě přivítali nás čajem a teplou polívkou."