„Ono se to tak všelijak střídalo, můj manžel pomocí nějakého svého kolegy, mu tam bylo nabídnuto místo na semestr, potom zase, ale to bylo jenom na semestr v Kolíně nad Rýnem. A potom zase nabídli místo mně v tom Kolíně nad Rýnem, protože jsem se tam seznámila s těma slavistama a prostě mi dali na semestr místo. Ty důvody byly všelijaký, různý. Protože tam jako dostat místo v Německu, to je zejména pro ženu, a zejména, když jste přišel z Východu, tak se na vás dívali strašně skrz prsty. A mysleli si, že máte špatný vzdělání a všechno možný.“
„A maminka měla ještě takový zvláštní dobrodružství, když oni viděli, že je neoblomná, že ona půjde, tak ji odvedli na nádraží a tam byla nějaká skupina Angličanů a ta babička, kterou já jsem nikdy neznala pochopitelně, jí říkala: ‚Hele, hele, připleť se k těm Angličanům, to nemůžeš nic ztratit, to je dobrý.‘ A ona se chtěla vmísit mezi ty Angličany, a najednou viděla, že odjíždí nějaký vlak, a zeptala se nějakého toho nádražáka: ‚A kam jede tenhle vlak?‘ A on jí říká: ‚To je poslední vlak na hranice.‘ A načež ona jako bleskem, prostě řekla: ‚Pomozte mi do toho vlaku!‘ A přitom ona byla úplně takový nesportovní typ. Ona skočit do nějakého vlaku, to bylo úplně nemožný. Ale nějakým nadlidským úsilím se jí podařilo skočit do toho vlaku. A ten vlak prostě jel den a noc, tam seděla ve tmě, byl úplně prázdný, nikdo v něm nebyl.“
„Tatínek totiž byl významný auto konstruktér, a dokonce tak významný, že Hitler měl zájem o jeho designy. Dokonce pozval oba rodiče, ještě před válkou tedy, do Berlína a chtěl prostě, aby tatínek pro něj pracoval. Protože tatínek designoval mimo jiné taky neobyčejné vojenské auto, které bylo schopno jezdit po schodech a já nevím co všechno.“
Lidi si neuvědomují, jak neuvěřitelně stresující je být v exilu a jaký je to boj
Bronislava Volková se narodila 15. května 1946 v Děčíně rodičům židovského původu. Matka Markéta Fischerová, rozená Margit Morgensternová, byla houslistka, vystupovala pod jménem Gita Morenová. Otec Štěpán Fischer, významný konstruktér aut a celoživotní komunista, bojoval v československé armádě na západní frontě. Bronislava Volková po maturitě v roce 1963 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) obor španělština-ruština. Po návratu ze studijního pobytu v Sovětském svazu zažila okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V roce 1969 se provdala za hispanistu Emila Volka, následně obtížně sháněla zaměstnání. Oba manželé se rozhodli pro emigraci, v roce 1974 vyjeli do Francie a zůstali v západním Německu. V Československu byli odsouzeni za opuštění republiky k 18 měsícům vězení. Do roku 1976 pracovali na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a Marburku, poté odešli do USA. Bronislava Volková po působení např. na Harvardské univerzitě a University of Virginia našla teprve po šesti letech trvalé uplatnění na univerzitě v Indianě. Do Československa přijela roku 1989 v rámci stipendia IREX, krátce před sametovou revolucí. Natrvalo se do své rodné země vrátila v roce 2018. Bronislava Volková je významnou lingvistkou, sémiotičkou, básnířkou a překladatelkou. Za vědeckou i spisovatelskou činnost získala mnohá ocenění. Je tvůrkyní rozsáhlého díla v oblasti koláží a režisérkou multimediálních představení. V r. 2000 vytvořila i nakladatelství Explorer Editions, kde publikovala dvojjazyčnou poezii s kolážemi v bibliofilních edicích. V roce 2023 žila v Praze.