major Pavel Vranský

„Když jsme lítali v Severním moři, tak najednou byl květen 1945. My jsme lovili už na rádiu všelicos, moc letadel už nás neohrožovalo. Jednak jsme hledali ponorky, jednak jsme pouštěli zprávy do rádia. Najednou nějaká posádka, která taky byla ve vzduchu jako my na nějaké misi, s námi měla spojení a řekla, že v Praze je povstání. Tak jsme hned vyladili Prahu a slyšeli jsme to volání o pomoc. Vrátili jsme se na základny a všichni počítali s tím, že pojedeme Praze na pomoc. Zbrojíři přeškolovali, zbrojili kulomety, místo hlubinných pum montovali tříštivé pumy do letadla. Všechno možné se připravovalo a opakovalo. Tu první noc, z pátého na šestého, jsme celou noc stáli u letadla a čekali na povolení, abychom mohli vyrazit na pomoc Praze. To nepřicházelo, ani druhý den, ani třetí. Kapitáni se sešli a rozhodli, že poletí i bez povolení. Dokonce to šlo tak daleko, že někde už natáčeli motory, vrtule se už točily a najednou vyběhl velitel a že všechno zhasnout. A dozvěděli jsme se, že nemůžeme Praze letět na pomoc, že Britové to zakázali. A že když bychom se o to pokusili, tak že nás sestřelí vlastní, britské stíhače.“

„Podívejte se, samozřejmě každý umělec do toho musí dát něco svého. Můj názor je takový, že třeba ten způsob výcviku, který ukazovali, opravdu tak vypadal, jak lezli do toho kopce a tak dále. I ty podmínky, které tam byly naznačené, zezačátku tak vypadaly. Včetně toho židovského chlapce, který to nemohl. Ale nakonec Židů tam byla jedna třetina. Jeden, nebo dva, nebo deset, nebo dvacet možná bylo takových. Ale ti ostatní byli schopní a vydrželi všechno. Někteří byli sportovci, dokonce známí, plavali nebo jinak sportovali. Takže to všechno snesli jiným způsobem. Můj názor je hlavně ten, že některé ukázky byly prakticky nemožné. Třeba jak tam pobíhá nějaký trochu pomatený chlapec, který by nemohl tak pobíhat, protože v té době byo všechno zaminované. To by dávno někde vybouchlo. Nebo zastřelení toho Itala, toho zajatce, to byla drastická věc. To by bylo strašně trestáno. U Angličanů střílet zajatce, to by bylo naprosto nepřijatelné, pokud vás nenapadne nebo něco podobného. Takže to nebylo realistické. Ale každý umělec má právo na určitou licenci, aby to bylo zajímavější. Dělá film ne na to, aby ukazoval přesně historii, ale aby přitáhl obecenstvo, aby se na to dívalo.“

„Člověk musí manažovat život. Nelze akorát život brát tak, jak jde, automaticky, protože se člověk může dostat tam, kam nechtěl. To je jedna věc. To znamená vždycky přemýšlet o tom, jaký krok v tom životě udělá a nedělat ho bezhlavě. Za druhé musí mít někde kotvy. V dnešní době je taková situace, že většina lidí, zejména mladších, má v sobě něco jako kosmopolitismus, Evropská unie, hranice mizej, ale já mám takový dojem, že bez kotvy není možno žít. To moje krédo bylo: Já jsem se zde narodil, já jsem zde chodil do školy, pro tuto zem jsem bojoval, a i když jsem měl tisíckrát příležitost zůstat v zahraničí, nikdy bych v zahraničí nezůstal, protože jsem za tu dobu, co jsem byl za války, poznal, že přesto všechno zůstane člověk cizincem, outsiderem, když je v jiné zemi než ve vlastní."

„[V Orankách] v té jednotce byli taky předváleční komunisté a ti dost agitovali a snažili se získávat další lidi. A tam vznikl i takový ten rozpor mezi tou skupinou a těmi komunisty, protože ti v té době drželi v podstatě linii té Kominterny tehdejší. To jsme ovšem tehdy nevěděli, to víme dneska. Že jde o imperialistickou válku a že nemáme v té válce co dělat. A připravovali ty lidi, aby odešli a zůstali v tom Sovětském svazu někde pracovat."

„Já jsem 14. března v té škole obdržel telefonát od otce, kterej řikal, že právě překročili Němci hranice a obsazujou Ostravu a tamtu část, to už bylo čtrnáctého, a když jsem to slyšel, tak jsem řekl chlapcům ze třídy. Odebrali jsme se do města, kde začala taková demostrace lidí, protože to se rozneslo, věděli, že to přichází. Většinou dneska si lidi myslí, že Němci žili jenom v pohraničí. Ale Němci žili v různých městech po celé republice, a pokud sympatizovali s Hitlerem, tak tehdy už toho čtrnáctého, jelikož to věděli taky, vyvěšovali německé prapory s hákovým křížem."

„Jakmile jste za to zabral, tak to vylítlo. A to byly strašně nepříjemné miny, protože ono to vyskočilo asi tak do 60 centimetrů a ta zranění byla okolo břicha a přirození. No a jak jsem zabral, tak jsem zůstal strnule stát, jelikož jsem viděl a slyšel tu rozbušku, jak zasyčela – a nic. Tu minu jsme potom vyhrabali a já už nevim, myslim, že to právě bylo po těch deštích, takže navlhl ten prach, a ono to nevybouchlo. To bylo to jedno štěstí. Jinak tam spousta těch kluků byla zraněna nebo zařvalo."

„[Teď se dostáváme] do těch Oranek. Už jsem říkal, jaká tam byla budova – tam byl velký sál, jako jeviště, jelikož to byl ňákej kulturní dům. A tam byla sláma, rozvrstvená, ňáké deky jsme dostali nebo jsme měli, já už si nepamatuju, tak jsme si na to lehli. A poprvé v životě jsme se vzbudili škrábáním a všelijakým svěděním, a tak jsme zjistili, že máme vši. Tak jsme to začali vybírat a ukázalo se, že čím víc vybíráme, tím víc jich tam je. Tak to bylo poprvé. Další taková strašná věc v těch Orankách byla, že tam prakticky nebyly záchody a celé to okolí dost daleko bylo plné lidských výkalů, jelikož před náma tam byli polští váleční zajatci. Takže člověk musel strašně dávat pozor, kam šlape."

„Na Vánoce jsme dostali každý pět rublů. A my jsme těch pět rublů dali dohromady a koupili jsme si kotel a ještě ňáký hrnek, mýdlo a prali jsme košile. V zimě, venku. To byly přes třicet stupňů mrazy. Měsíc jsme to dělali a měli jsme jednotnou cenu jeden rubl za košili. Kdo chtěl, tak jsme pracovali, a za nějakou dobu takhle si vydělali. Trvalo to možná jenom tři neděle nebo měsíc. Měli jsme rozpraskané ruce ze zimy, museli jsme rozpouštět sníh. A tím jsme získali peníze, i když ne moc, takže jsme dvakrát třikrát šli do vesnice přilepšit si."