Tomáš Vrba

„Jak jsem řekl, ten odhad by mohl být tak dvacet až třicet. Ale u nás to bylo do značné míry nejen tím přátelstvím s Michaelem Konůpkem, ale právě i tím, že moje žena mohla jim tlumočit. Kdežto když přijeli novináři řekněme holandští, tak to muselo jít přes angličtinu. Takže oni to měli vlastně vždycky lepší, zejména když šlo o rozhovor s někým. Já jsem zprostředkovával rozhovory těm novinářům, třeba s Jiřím Dienstbierem či jinými chartisty, takže to pak měli vlastně exkluzivní rozhovor. Zajímavé bylo, že ti norští novináři v porovnání s jinými, já jsem často mluvil třeba s francouzskými novináři, tak ti Norové byli vždycky naprosto dokonale připraveni. Jednak věděli, co chtějí, a co nás, mě a mou ženu, úplně dojalo, že aby byli nenápadní, tak první, co udělali, že si koupili někde v bazaru takovou obnošenou, ošklivou lyžařskou bundu, aby splynuli s davem.“

„Pokud jde o ty skandinávské dobrovolníky, tak někteří z nich tu byli také osobně tehdy. Ale hlavně pak ve svých zemích se věnovali sbírání peněz na podporu například rodin vězněných chartistů nebo na nějaké určité konkrétní zásilky. Vím, že jednou se objevil a napřed byl ohlášen konspirativně… Myslím, že to nějak takhle: Možná přijede nějakej pán, kterej špatně vidí. A z toho se vyklubal, ne že by to byl Nor, ale prostě někdo zařídil, že k nám do bytu přišel někdo s obrovskou videokamerou, která byla určená pro Originální videojournal, nebo pro něco takového. A tu jsme pár dnů přechovávali. Pak se ohlásil Věnek Šilhán, čili ‚šilhavý‘, který ‚špatně vidí‘, a tomu jsme ji měli odevzdat. A to bylo taky výsledkem sbírky.“

„To jsem začal s tím Zdeňkem Pincem, který bydlel v Cimburkově 8, a tohle byla třeba Cimburkova 21, na opačné straně, na dolním konci, a Zdeňkovi jsem řekl, že tam jsem. A naštěstí jsem mu snad řekl o těch Vohryzkových, protože jednou – už snad spím, večer, v jednu v noci – a nějaké škrábání na dveře, nebo ťukání. On snad vzbudil... - protože to byl rozdělený byt, tam bydlela nějaká rodina, ne cikánská, prostě nějaká rodina s dětmi v tom bytě, a ten jeden pokoj byl… těžko představitelné dneska. Takže on v jednu v noci zazvonil, oni mu šli otevřít, viděli, že je invalida, tak se dál nezajímali, on zaťukal ke mně a říká, děsně napjatě: ,Prosím tě, tady máš klíče od mýho bytu...‘ - u něj jsem byl mockrát, čili jsem věděl, kde bydlí – a přesně mi popsal, kde v tom bytě co leží, a říká, že na rohu před jeho domem stojí auto StB a čeká, až přijde. On si toho auta všiml, obešel blok a šel rovnou ke mně… ,Prosím tě, jdi tam, nějak se tam dostaň, ale nerozsvěcej.‘ Ale naštěstí si přesně pamatoval, kde co je - ,tohle vem, tuhle hromádku, tohle vem…. a přines mi to sem.‘ A tak jsem tam opravdu šel, a to si pamatuju, jak mi takhle bušilo srdce, a dělal jsem, že jsem opilec, tak jsem se do toho domu dostal a těm policajtům nemuselo být divné, že se nikde nerozsvítilo, protože půlka bytů byla do dvora… Takže jsem tam opravdu posbíral nějaké ty hromádky, pak jsem se zase jako vypotácel ven, došel jsem zpátky a Zdeněk si oddech, já jsem si taky velice oddech a on šel pak domů a říkal… A to mi říkal až tuhle, před týdnem – že druhý den u něj byla domovní prohlídka a že tam chodili a říkali: ,Tady to musí někde bejt, tady to musí někde bejt...‘ A že to byly nějaké cyklostylové matrice, ze kterých se něco mělo tisknout, a bylo to nějak děsně důležité a byl by to veliký malér, že to bylo napojené snad na Jirku Müllera do Brna nebo něco, a že se to tedy podařilo ztopit.“

„Uprostřed toho jsou sochy gigantů, kteří padají do propasti pekelné, do Tartaru. A z toho Tartaru vedla právě ta chodba, tam byly zřejmě původně vodní hrátky, fontánky nad schodištěm, takové barokní rozmarné věci... A to bylo staletími a povodněmi úplně zanesené… Bylo to vysoké tak dva metry, mělo to oválný vejčitý průřez a dole to bylo rovné. Bylo to dlouhé asi sto metrů, tak jsme tam byli několik měsíců. Byli jsme někdy tři, někdy pět, když nám někoho přidali. Tak prostě: vykopat – vyvážet. Vykopat – vyvážet. Vykopat – vyvážet. A tehdá to bylo myslím tak, že byly celé základy toho zámku obnažené, aby se tam daly izolace, čili jsme to vysypávali k těm základům, nevozili jsme to daleko. Pak jsme se dostali až úplně doprostřed a tam najednou koukám, že je nahoře světýlko, tam byla báň, kruhová klenba čili to mělo formu včelího úlu, nahoře okýnko, ale dole ještě – my jsme se tam napřed protáhli – zbývalo ještě tak dva metry zeminy vykopat a vyvozit zpátky těch sto metrů. Ale už to bylo skoro hotové, a tak jsme si dali přestávku, zapálili jsme si cigaretu, protože skoro všichni kouřili, kromě Honzy Víta myslím. A najednou jeden z nás řekl: ,A pamatujete si, tehdá před dvaceti lety, jak jsme kopali ten tunel?‘ řekl filmový režisér. ,No samozřejmě,‘ řekl profesor historie, ,to člověk nemůže zapomenout takovou zkušenost.‘ Začali jsme si takhle odříkávat role nějakého jakoby filmu nebo hry po dvaceti letech. A přesně to se stalo. Já jsem byl dvacet let nato šéfredaktorem Lettre internationale, Honza Vít byl programovým ředitelem TV Nova, Petr Kučera byl profesorem historie… Prostě se to stalo. A tohle vykládej těm scenáristům. To i z té Paměti národa budou kroutit hlavou... Čili jsme předvídali budoucnost v jakémsi okamžiku jasnozření.“