„Člověk asi nemá nikdy na to, aby stoprocentně všechno splnil. Avšak měl by se o to vždycky alespoň pokusit a snažit se stoupat na té své cestičce jakoby vzhůru. Je to, jako kdyby člověk stoupal po schodech nahoru - někdo doleze třeba jen do prvního patra, jiný do druhého, ale hlavní je, že se alespoň snaží někam dolézt.“
„Tehdy v sprnu 1968 byl trošku jiný jídelníček, protože rodiče měli obavu, co se bude dít, a nakoupili víc konzerv, než bývalo obvyklé. A co bylo také zajímavé, když potom chodívali na nákup, tak asi týden po okupaci, kdy se nevědělo, co bude nebo nebude, tak teda každý den ráno potom byly vždy čerstvé rohlíčky, takové křupavoučké, perfektní, a dokonce bych řekl, že tak dobré pečivo jako ten týden jsem snad nikdy nejedl. A potom už takové rohlíčky nebyly, pak se totiž i ty rohlíky znormalizovaly. A je zajímavé, že v době tak nejisté všichni pekli a dělali všechno nejlépe, jako kdyby chtěli těm Rusům ukázat, že se tady žije perfektně. Ale asi jim to ukázali moc dobře, protože se jim tady velmi zalíbilo a zůstali tady hodně dlouho.“
„Všechny zásady se dodržují strašně těžko, jakýkoliv slib se dodržuje těžko. Světlušky a vlčata mají, dejme tomu, takový předslib, který je ještě nezavazuje. Skautský slib, ten už by měl zavazovat na celý život, takže by měl člověk hodně přemýšlet nad tím, co vlastně slibuje, a někdy se to asi bere na lehkou váhu. Možná by bylo dobré si udělat v pozdějším věku takovou svoji soukromou obnovu skautského slibu.“
„Ještě jsem si vzpomněl na jednu historku s chatou Klauz. Jednou jsme tam byli v zimě s jedním farářem a bohoslovcem. Dobře jsme se znali, protože oba byli z Přerovska. Prostě se přijeli podívat na chatu Klauz, protože plánovali, že sem v létě přijedou. Bylo tehdy docela dost sněhu, takže bylo namáhavé v mokrém sněhu jít. Chvíli jsme u chaty pobyli a pak jsme šli zase zpátky. Pamatuji si, že tenhle bohoslovec, budoucí farář, začal něco stavět ze sněhu. Prostě tam začal modelovat takový krásný zadek, přesněji řečeno torzo postavy. My dva jsme se na něho blbě dívali, co to dělá, proč tady modeluje takové neslušné věci. Ale on řekl: ,To já dělám úmyslně, to je totiž zadek Lenina a teď se všichni dívejte, jak ho nakopu!‘ A rozkopal ho pěkně, to se mi hrozně líbilo. Takže jsme si všichni s chutí kopli do soudruha Lenina a bylo to.“
„Já jsem vstával ve tři čtvrtě na šest. Babička vždycky měla v kuchyni puštěný rozhlas, protože ho většinou poslouchala kvůli počasí a tak. Ale najednou se z toho rozhlasu ozývaly divné zprávy, z čehož jsem pochopil, že nás teda obsadili, ale v podstatě jsem pořád nechápal proč! A proč to navíc udělali Rusové, když nás ve škole učila soudružka učitelka, že jsou našimi bratry, ale bráchové tohle přece nedělají. Toto jsem nemohl jako děcko pořád pochopit.“
„Adamík si dělal z estébáků legraci, přestože věděl, že dostane přes hubu. On je pořád aktivní, i když už trošku na jiném poli. Tenkrát byl skvělý a já nikdy nezapomenu na všelijaké historky, co mi jeho kluci o něm povídali. Vždycky, když se dělo někde něco významného, tak ho zabásli, aby nestihl vlak a tak podobně. Jednou si z estébáků udělal legraci, protože se někam chystal a věděl, že ho seberou, tak vyrazil s velkým balíkem, a když ho zabásli, tak chtěli vědět, co je v tom balíku, a hned ho začali rozbalovat. Jenže v tom balíku našli další balíček a pak další a další a pochopitelně ho potom zmlátili, protože v tom balíku nakonec nic nebylo, Adamík do krabic nacpal nějaký papír a díky tomu, že to tam tak pracně rozbalovali, připálila se jim svačina, co si zrovna chystali, a tak se strašně naštvali a zmlátili ho, co to šlo.“
„Nakonec jsem se sebral a šel na půdu. Tam byla vedle půdy taková komora, kde měl děda ukryté knihy a babička tam skladovala přes zimu jablka. V komoře stála krásná bedna na sklenice, která se nám jako děckám moc líbila a ze které jsme si udělali s bráchou oltář a začali jsme tam sloužit mše a hrát si na kostel. Mše většinou sloužíval brácha a já u toho něco mečel, jako kdybych hrál na varhany, takže jsem ho většinou doprovázel hudebně. Když bylo škaredé počasí, tak těch mší bylo za den několik, třeba i jedna za druhou. Měli jsme za tímto účelem krásnou noční košili od babičky a několik šátků v různých liturgických barvách, které se vždycky přehodily. Tenkrát v osmašedesátém mě, malé děcko, napadlo jít nahoru na půdu, protože tam byl ten křížek a hlavně klid, taková samota, tam jsem si klekl na kolena a modlil jsem se a pořád jsem prosil Boha, aby nebyla válka, nebo něco takového, protože z toho jsem měl jako dítě dost strach.“
Ing. Jindřich Vymětalík, skautskou přezdívkou Šťovík, se narodil 22. listopadu 1957 v Přerově v rodině právníka a učitelky na základní škole. Osobností, která ho významně ovlivnila, byl dědeček Antonín Řehák, narozený roku 1896. Ten musel za první světové války narukovat do rakouské armády, dostal se do ruského zajetí a prožil sibiřskou anabázi. Za druhé světové války pak byl dědeček vězněn na Mírově a v několika koncentračních táborech. Jindřichova rodina měla v dobách komunismu problémy s StB kvůli nevlastnímu strýci, jenž odešel do USA. Jindřich Vymětalík tak měl nálepku politicky nespolehlivého. V letech 1977-1982 vystudoval lesnickou fakultu na brněnské vysoké škole zemědělské. Poté se přestěhoval na Pražmo v Beskydech, kde působil jako lesní technik. Vedle toho začal pracovat s mládeží v rámci pionýrské organizace. Zastával funkci hospodáře či pokladníka. V 80. letech se o něj kvůli jeho aktivitám s mládeží začala zajímat StB. Ke skautingu ho přivedla předchozí práce s dětmi v Pionýru a skautská literatura. Ovlivnil ho rovněž disident František Adamík z Přerova. Po sametové revoluci 1989 začal Šťovík spolupracovat s frýdeckými skauty a 4. září 1990 zaregistroval skautský oddíl na Pražmě. V roce 1998 vzniklo středisko Štít Pražmo. Na skautingu se Jindřichu Vymětalovi nejvíce líbí, že si tím mohl splnit svoje dětské sny.
