Ing. Zdeněk Weitosch

* 1933

  • „To byla zajímavá historie. Náš otec tam měl v tý fabrice šoféra nějakýho. Vono jich tam bylo víc, ale tam byl jeden šofér, a to byl bolševik. A manželku měl, to byl takovej kyrysar, to byla taky bolševička, a ta se zhlídla v mý mamince, a nebejt jí, tak jsme s tím bolševismem ve štíru hrozně, ale vona nám hrozně pomáhala, no neuvěřitelným způsobem. Brácha se dostal do školy, já jsem se dostal do školy, neuvěřitelným způsobem, já jsem neměl se školou vůbec žádný potíže dostat se tam, a to bylo právě v tý době, kluci, co byli v klášteře se mnou, no tak ty se nedostali nikam a já jsem úplně prošel v tichosti, vůbec jsem nezavadil vo nějaký klopýtnutí, to jsem měl štěstí. A to zavinila, ona se jmenovala Benešová ta paní, a musím říct, že to byl takovej dobrej duch naší rodiny, bolševickej sice, ale dobrej duch to byl. Vona to byla echt baba, ale nám byla velmi prospěšná.“

  • „Původně tam přivezli kněze nějaký, to jsme viděli. A pak ty kněze poslali pryč a byly tam jeptišky. Ty dělaly dole, tam jsou VEBY, to jsou textilní fabriky, tak dělaly v těch textilkách, ty jeptišky, a pak to všecko zrušili a ten klášter osiřel. Byl prázdnej, fakt je, že nebyl zničenej, že by to lidi rozkradli nebo zničili, to ne. A divím se, že se tam vlastně nic neztratilo. Tam byla velká stará knihovna. To pamatuju historii, když přijeli ty estébáci, to byli zvířata... Likvidovala se ta knihovna. Některý svazky nezničili úplně, dost toho poškodili, to házeli z druhýho patra, ty knihy házeli dolů na zem, tam byla taková kvadratura, v tom klášteře bylo několik oddělení, tam házeli ty knihy dolů. No ale nakonec, myslím si, že některej z těch estébáků byl takovej trochu vzdělanější, tak ten zarazil to ničení těch knih, a zavřeli dokonce tu bránu, takže se tam do toho kláštera nedalo dostat. To byla vlastně dalo by se říct taková tvrz. Ještě ten nástup těch policajtů, to bylo v noci, my jsme spali, a ono bylo zrovna nějak před třičtvrtěletím, a tak jsme se dost dlouho do večera učili, nebo do noci by se dalo říct. Některý se učili a voni nás zřejmě chtěli přepadnout, abychom už spali. A my furt ne a ne usnout, tak tam vlítli, no a to víte, jak se to ukazuje v těch filmech, rozkopli dveře, a teďka tam vlítli a na nás, z pelechu, co jsme byli, děti v postelích, tak koukali všicky vyjevený, některý bečely, ty malý bečely. Říkali ‚ráno vstát‘, ráno nás vyházeli znova, brzo, a to nás nasadili do těch antonů a vodvezli nás tam k tomu Náchodu.“

  • „No a pak přišel ten Broumov, v tom klášteře to teda bylo zajímavý. Američani byli demokrati, a i tak s námi jednali, jako s klukama. Já, když jsem přišel do Broumova, to mi bylo patnáct let, a to tam byli kluci dvanácti- třináctiletý, to bylo v roce čtyřicet šest, od roku čtyřicet šest to bylo. A nevím, jestli v roce čtyřicet devět, nebo v roce padesát, v roce čtyřicet devět nás z toho kláštera vyhodili, si myslím já, že to bylo. Bylo to dost dramatický, když nás vodváželi, voni nechtěli, abychom v tom Broumově, kde nás lidi znali a byli jsme celkem dost populární, ten klášter tam měl docela dobrý, ne dobrý, znamenitý renomé, tak nechtěli komunisti nějak moc pobouřit lidi, tak tam přijeli s antonama, posadili nás do antonu a vodvezli nás do Náchoda, na nádraží, na zastávku před Náchod, já už si nevzpomínám, jak se ta vesnice jmenovala, tam nás vysadili a řekli: ‚A jeďte, no.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kralupy nad Vltavou, 30.07.2024

    (audio)
    délka: 01:15:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z oken broumovského kláštera házeli estébáci vzácné knihy na nádvoří

Zdeněk Weitosch první rok na vysoké škole, 1951
Zdeněk Weitosch první rok na vysoké škole, 1951
zdroj: Archiv Pamětníka

Zdeněk Weitosch se narodil 8. června 1933 v Kralupech nad Vltavou. Otec František Weitosch byl ředitelem Octáren v Litoměřicích, matka Zdeňka Weitoschová pracovala ve Frutě Sulajovice, později v prodejních galeriích Dílo. V letech 1946–1949 studoval pamětník na reálném, dříve církevním gymnáziu v Broumově. Byl svědkem akce K, rušení mužských řeholnických řádů a odsunu kněží. Vysokou školu dokončil v roce 1956, vystudoval obor zeměměřičství na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Po škole nastoupil na umístěnku na východním Slovensku v Prešově na stavbu zemědělského podniku Vihorlat ve Snině. Po dvou letech přestoupil do Prahy, kde v Geodetickém ústavu pracoval až do důchodu v roce 1996. V roce 1970 krátce vyměřoval dálnici Alger–Tamanrasset v Alžírsku. V devadesátých letech založil se synem Štěpánem Weitoschem vinařství „Za stavením“. V roce 2024 žil v Kralupech nad Vltavou.