„Při druhém útěku jsme šli spolu s mým polským kamarádem, který potom padl u Monte Cassina, řekou, aby nás nemohli vyčenichat psi. Při brodění se říznul do palce. Byli jsme velmi vyhublí, živili jsme se jen nezralými hrozny, fíky a neměli jsme žádnou imunitu. Rána se mu hned zanítila. V té oblasti, v pohoří La Silla, nejsou vesnice, ale jednotlivá stavení. A on, protože už nemohl jít dál, rozhodl se, že se zítra půjde do jednoho z nich, stojícího v takovém olivovém háji, vzdát, a já jsem měl pokračovat dál. Ale řekl jsem mu, že se mu na tu nohu ještě podívám. Z kuchyně jsme při útěku sebrali ,zbraně‘ – kuchyňský nůž a sekeru. Tím nožem jsem mu rozřízl bříško zaníceného prstu, hnis vystříkl, byl úplně černý, a kamarád omdlel. Ránu jsem mu vymačkal a vymyl vodou a dal jsem mu obklady na naběhlé tříslové uzliny. Pak jsem usnul, a když jsem se ráno probudil, tak jsem ho viděl, jak hopsá na patě, že je to lepší. Proto jsme se rozhodli, že ten dům přepadneme a že si ukradneme jídlo. Zaklepal jsem na dveře, ty se otevřely a objevila se biblická postava. Krásný starší člověk s ještě černými vlasy a plnovousem. Zvednul jsem sekyru, přitáhl jsem ho a křičel jsem: ,Dej, pane, uove, vino, mangare.‘ Ale nedělal jsem na něj dojem. On tu mou ruku klidně stáhl dolů, postavil se ke dveřím tak, aby byly volné, a řekl: ,Entrate – Vstupte, jsme všichni synové Ježíše Krista.‘ Když jsme vstoupili, byly tam ženy a děti a začaly hrozně křičet a lamentovat. Neměly z nás strach, ale ze soucitu. Neměli jsme košile, jen italskou vojenskou deku, vystupovaly nám žebra. Pán domu nám dal najíst a také nám dal sirky a flintu, dvouhlavňovou brokovnici, takže jsme mohli po cestě střílet ptactvo. Jen nás prosil, abychom mu ji vrátili. To jsme také jednoho dne udělali.“