Zažil jste na frontě nálety?
„Němci měli leteckou převahu, a dokud nalétávali, měli jsme přikázáno, že po každé jízdě musíme v lesích zakopat motor. Sekerami jsme přesekali kořeny a skryli alespoň předek motoru pod zem, aby ho nepoškodily střepiny. Karosérie se totiž dala snadno spravit, ale motory ne.“
„Když jsem přišel k jednotce do Jefremova, brzy mě vybrali pro řidičský výcvik. Během zkoušek jsem jel s instruktorem do křižovatky. Instruktor byl Slovák a pořád říkal: ,Pojedeme vpravo, vpravo.‘ Ale ve zlomu křižovatky mi najednou zařval do ucha: ,Vlevo!‘ Já jsem se lekl, šlápl jsem na brzdy a motor chcípl. Vozidlo se natáčelo klikou, tak jsem se pro ni hned ohnul – a mezitím mi letěla facka, protože ve slovenské armádě se fackovalo. Instruktor praštil vedle a zlomil si o volant dva prsty. Pak jsme přijeli do kasáren a kluci se ptali: ,Vladko, proč má instruktor zavázanou ruku?‘ Odpovídal jsem: ,Asi upadl.‘ Nechtěl jsem ho shodit.“
„Na frontě jsme spali různě. U Moskvy jsme spali v kabině vozu, venku mrzlo. Vždycky se sehnala nějaká německá helma, do ní jsme dali benzín se solí, škrtli jsme a zapálili – benzín nebouchal, ale hořel jako petrolej. Kabina pak byla samozřejmě začouzená a sami jsme vypadali jako mouřeníni. Měli jsme kousek mýdla a nemohli jsme se vykoupat, s tím byly potíže.“
"Přežil jsem válku celkem, musím to zaklepat na dřevo, dobře. Ale zdraví pochopitelně utrpělo. V těch mrazech jsme spali v těch autech, topili jsme si tam v německý helmě, tam jsme vždycky vosolili benzin, zapálili jsme to a kabina se zavlažila. Celou válku jsem neměl ani deku, jenom ten plášť. A to jsem se každou noc zouval, aby mi v botách neomrzly nohy. Vždycky jsem si strčil nohy do rukávů u pláště a spal jsem. Špinavej jsem byl, nebylo kde se umejt."
"Myslím, že by mladá generace měla vystupovat více vlastenecky. Nebejt takoví bačkorové, jako jsou. I moji synové byli takoví... Už to nebyli řízkové, jako jsme byli my, kteří jsme prošli světem. A trošku bejt hrdý na naše tradice. Nemyslet si, že všechno za nás udělali spojenci, poněvadž jsme museli taky přiložit ruku k dílu. A nebylo to jednoduché."
"Byl jsem přidělenej k sudetskýmu Němci, ten byl taky v československý armádě, jmenoval se Krasser. Byl to strašnej... na báby byl, prostě dobyvač ženskejch srdcí. A mně řekli: ´Hele, Voloďka, ty budeš za něj zodpovědnej. Když přeběhne k Němcům, půjdeš pod razstrel.´ Ale hlídat se nedal. Když šel někam s babou do intimna... Já ho vlastně nehlídal. Ale byl to férovej kluk, my jsme se dobře domluvili, poněvadž já uměl německy."
"[Byli jsme] odpojovaný vagon za vagonem. Vždycky byla větší osada jako Akumalinsk, Osakarovka. Nás vysadili na stanici Šokaj, to byly dva tři dřevěné domky, a starejte se, jak umíte. Přijeli předsedové kolchozu, sebrali si mužskou sílu. Já byl takovej nedokrmenej šestnáctiletej výrostek. Byl jsem vyučenej soustružníkem kovů, ale nikdo o mne nejevil zájem. Až jeden předseda říkal: ´Mám tam místo pro učně soustružníka.´ Tak jsem to vzal, abysme nezůstali v tý stepi sami. Máma potom dělala v kolchozu, přebírala brambory, a bratr tam jezdil jako vozka – třináctiletej kluk."
"Dříč si vydělal dost peněz. My jsme si špatně v Rusku nežili, až než vypukla ta válka. To potom přišel hlad. Hned první den všechno zmizelo. Obchody byly prázdný, nikde nic, ani ty pitomý konzervy, co byly, hrách nakládanej, všechno bylo pryč. No a fronty na chleba, dávali po kilu chleba, to bylo po celou válku. My jsme byli bez tuku, bez jídla, akorát jsme fasovali pro těžce pracujícího 800 gramů chleba, a lístky propadaly, protože to nebylo čím nahrazovat. Ze začátku války nahrazovali cukr třeba marmeládou, ale potom to bylo horší. Každej se oháněl, jak uměl. Měl jsi závodní jídelnu, a tam byla každej den polívka rozsolnik. To byla z kyselejch kourek polívka a nikde nic, ani krupka, akorát ty zrnka z okurek. A každej den lžička kaše a ňáká rybka nebo kotleta. To byla mixovaná zelenina s něčim. A na tom člověk dělal těžkou práci."
"Vozil jsem normálně munici a všechno možný, co bylo potřeba, k jednotkám. Dokonce i stravování. Připnuli k nám třeba dělo nebo kuchyni – ale všechno za pochodu. Jinak menáž jsem měl u druhý paradesantní, ale byl jsem pořád v luftě, takže jsme se stravovali různě. Vždycky jsme měli ňákej plesnivej chleba pod sedadlem a něco jsme museli někde sehnat. Takovej ten příděl na tři dny, jak byl, ten se někdy slupnul za jeden den, to byla konzervička jako nic. Kluk ve dvaceti letech potřeboval sílu na Studebakera."
(Chtěl bych se zeptat, jestli jste cítil osobní nenávist, když jste se setkával se zajatými vojáky?)
"Ne, ten voják za to nemůže. Je odvedenej a musí, jinak ho zastřelej, to je bohužel taková pravda. Ovšem to, co nám dělali ve Stalingradu, z toho jsem radost neměl. Táta tam dřel deset let, měli jsem tam nábytek, měl tam citeru, měl tam gramofon, desky, normální kulturu, on si přivez všechno. On byl dvakrát v Čechách a přivez to, co mu scházelo."
Nebyl jsem žádný bojovník, jen jsem jezdil s autem
Vladimír Winter se narodil 27. ledna 1925 v Praze. Jeho otec přišel v roce 1930 o práci soustružníka a za hospodářské krize rodina přesídlila do SSSR. Dětství a mládí strávil pan Winter v Pemze a Stalingradu, kde jeho otec pracoval jako soustružník a později učitel obrábění kovů. Pan Winter má mladšího bratra. Již v mládí ovládal základy několika jazyků (němčina, ruština, angličtina), ve škole se dobře učil. Krátce před vypuknutím války byl jeho otec zatčen NKVD a popraven, Vladimír se v 16 letech stal hlavou rodiny. Pracoval v závodě na výrobu tanků T 34, později převedeném do Kazachstánu. V 18 letech dostal povolávací rozkaz, využil možnosti narukovat k 1. československému armádnímu sboru generála Ludvíka Svobody. Pro zranění oka kovovou šponou nepůsobil v bojových jednotkách, ale jako řidič nákladního automobilu Studebaker. Po válce ještě zůstal v armádě, z níž definitivně odešel roku 1948. Několik měsíců strávil ve vazbě vyšetřován po útěku důležitého vězně Zdeňka Tomana roku 1948 z vězení, kde v té době pan Winter působil jako stráž. Od roku 1948 pracoval v ČKD, od roku 1956 jako řidič na ministerstvu zahraničních věcí, kde využil svých znalostí cizích jazyků. Vladimír Winter zemřel 26. října 2021.