Stanislav Antonín Zábranský

„V tehdejších dobách, nevím, jak to bylo v kterých závodech, ale v rožnovské Tesle bylo zvykem, že mnozí vedoucí střádali informace o svých zaměstnancích. A třeba když jsem nastoupil k Malíkovi, tak to byla pověstná Černá kniha. Tehdy se vědělo, že Malík má založenou Černou knihu a že to je kniha, kde shromažďuje informace kritického rázu o svých podřízených. A že má spoustu informátorů v provozu. Spoustu lidí, kteří do té knihy vepisují různé informace. Konkrétně, když jsem pracoval u toho Malíka, tak těmi informátory byli nějaký inženýr Hasalík. Shodou okolností jsem se s ním docela kamarádil a dost jsem se s ním potrápil, protože jsem ho připravoval ke studiu na vysoké škole. Učil jsem ho matematice. On tu vysokou školu potom vystudoval a působil tam jako ekonom. Ale pracoval pro druhou stranu. –A kde, kde ti lidé ty informace jako brali? To jako předstírali, že to jsou vaši přátelé, a pak to nosili, nebo donášeli? –Prostě jsme se všude kamarádili, potřásali si pravicí, poplácali se po rameni jako největší kamarádi. Ale oni. Ty informace třeba, které o mně byly, tak o tom, že jsem pronášel nějaké politické vtipy. A tak vědělo se samozřejmě, vědělo se, že jsem jediný technik v tom útvaru, který nevstoupil (do strany, že jsem) nastavený proti režimu. Takže jsem byl takový velice vděčný objekt pro takové zprávy.“

„Když se konal asi třetí ročník tohoto pochodu, a tehdy už nás chodilo tak deset, dvanáct. Tak jsme se zajímali nebo bavili o tom pochodu a o jeho náplni. Vždycky jsme se snažili to každý ročník nějakým tématem podpořit. Tak bavili jsme se o tom tématu. A, a stalo se to v lednu, kdy jsme cestovali, byli jsme na běžkách a dělali jsme hřebenovku po Javorníkách. A nastoupili jsme potom, nevím, jestli v Karolínce, nebo v Novém Hrozenkově, myslím, že v Novém Hrozenkově, do vlaku. A cestou z vlaku na Vsetín, který byl velice přeplněný, jsme se bavili. Byli jsme tam čtyři běžkaři a bavili jsme se o tom prvomájovém pochodu. A tam, kde jsme seděli, tak vedle nás sedělo nějaké asi dvacetileté děvče. Taková mladá hezká dívčina. A ona nás poslouchala, jedním uchem nás poslouchala a jinak se dívala do nějakých skript. Byla to studentka vysoké školy. A tato dívka asi v polovině trasy mezi tím Novým Hrozenkovem a Vsetínem nás oslovila a říkala: ,O čem se to bavíte? To je docela zajímavé! Co to je za pochod?´ se ptala. A tak my jsme jí to vysvětlili. Říkali jsme jí, no, že to je takový a takový pochod a že to děláme z toho a toho důvodu. A poslouchali úplně všichni kolem, všichni lidé samozřejmě. Ale ona na to reagovala bezprostředně. A říkala: ,No a kdybych šla s vámi, vzali byste mě?´ A my jsme říkali: ,No proč ne. Klidně, tak nám dejte adresu, no a my vám potom předtím, než se pochod uskuteční, tak my vám zavoláme. Teda, my vám napíšeme kdy a kde se setkáme.´ A tak dále. No a uplynulo od té doby několik měsíců a více méně se na to už zapomnělo. Ale pár dní před konáním pochodu si někdo vzpomněl, že máme někde poznačenou adresu tady tohoto děvčete. A tak jsme si říkali: ,No tak, tak jí napíšem, tak jí to sdělíme.´ Tak jsme jí to sdělili asi týden předem. Napsali, že sraz je tam a tam tehdy a tehdy a že pokud bude mít zájem, tak že je vítána. No a naše obrovské překvapení bylo, že když jsme se sešli na seřadišti v Krhové, zase na tradičním seřadišti, tak tam čekalo děvče s velkým batohem na zádech. A byla to opravdu ona dívka, která s námi šla.“