Jan Zach

„Naši kluci, když kolem kostela se formovala děcka… Jak to bývá, děti byly rozjívené, dělaly rotyku. Fackovaly se a tak. Brácha se na to nemohl koukat. Přece není možné, že rostou jak dříví v lese. Musejí se vydovádět, aby byly u oltáře klidné. Tak prostě musejí hrát fotbal. Bylo to po smrti táty, rok 1954, to byla nejkrutější doba, strašlivá perzekuce. A komunisti neradi viděli u oltáře někoho kromě starých lidí, uhekaných babiček. Protože náboženství podle nich muselo být uhekaný, ukňouraný. Náboženství nemohlo být radostný. A moji starší bráchové si říkali, ty děti se musejí někde vyřádit. Tak budou hrát kolem kostela fotbal. Samozřejmě, že [občas rozbily] nějaká okna, i ta kostelní. To se nedalo nic dělat. Nicméně děcka se mohly někde vyřádit. Brácha měl v krvi tu učitelskou krev. Propána, vždyť děti musejí něco vědět o náboženství. Tak zavedl pro tyhle kluky takzvanou biblickou hodinu. Dodneška to mám v takových sešitkách. Tam byly očíslované stránky a ty děcka se musely učit, co je to bible, vyprávět biblické příběhy. Ty se musely znát nazpaměť, protože to pan katecheta vyprávěl. A na základě těchhle narativů byly vystavěné pojmy jako úcta k otci, úcta k držení daného slova a všechny tyhle věci. A ty děcka to sály! A zejména úcta k Písmu svatému.“