Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Achrer (* 1951)

• narozen 31. října 1951 ve Vyškově

• od dětství zájem o výtvarné umění

• vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně

• po okupaci v roce 1968 otec Josef vystupuje z KSČ

• z politických důvodů nepřijat na pražskou AVU ani UMPRUM

• v letech 1974 až 1990 pracuje v národním podniku Výstavnictví Praha

• po revoluci začíná jako malíř na volné noze

• řada výstav u nás i ve světě (Švédsko, Dánsko, Německo...)

• se dvěma ženami má tři děti: Jakuba, Josefa a dceru Nelu

• v roce 2021 stále aktivně maluje a vystavuje

Když otec Josefa Achrera po invazi vojsk Varšavské smlouvy vystoupil z KSČ a jeho strýc Jiří ve stejném roce emigroval do Kanady, bylo jasné, že rodinu a mladého Josefa nečekají dobré časy. Sám však o emigraci nikdy nepřemýšlel. „Strýc Jiří mě zkoušel několikrát přemluvit, abych za ním jel do Kanady a zůstal tam. Já jsem ale neuvěřitelnej vlastenec, z mnoha důvodů bych to nikdy nemohl udělat. Tohle je prostě moje vlast, emigrace byla naprosto vyloučená,“ vzpomíná Josef Achrer.

S talentem od dědy

Josef Achrer se narodil jako jediné dítě 31. října 1951 ve Vyškově. Otec Josef byl vyučený zlatník a hodinář, maminka měla ekonomické vzdělání. Když ostatní kluci šli po škole hrát fotbal, malý Josef se zavíral doma s tužkou a papírem. Malování bylo jeho největší vášní už od útlého věku a také únikem z temné a neradostné reality. Výtvarné geny zdědil po svém otci a především po svém dědovi Josefovi, kterého ale bohužel nikdy nepoznal. „Mně bylo v rodině řečeno, že můj dědeček byl hroznej děvkař a nezachoval se ke své ženě, mojí babičce, hezky. Měl spoustu jiných žen a přítelkyň a byl to bohém každým coulem. Byl to řezbář a malíř a v Moravských Budějovicích byl známej v každý hospodě, kde hrál na pilu a na kytaru a tak. No a moji rodiče nevymysleli nic jednoduššího, než že mi dědu prostě neukážou. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nepotkal člověka, díky kterému možná teď dělám to, co dělám,“ vypráví pamětník.

Talent byl od počátku jasný a Josef Achrer vyhrával na základní škole všemožné výtvarné soutěže. Doba byla v té době ale tak pokřivená a zvláštní, že mu učitelé nevěřili, že ty obrazy sám nakreslil. „Musel jsem to před tou komisí malovat znovu, protože si mysleli, že to maloval otec. Tak jsem do noci maloval ty stejné obrazy. Šílená doba,“ říká pamětník. Po základní škole nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, kterou úspěšně dokončil v roce 1970.

Otec se na to nemohl dívat

Otec vstoupil v padesátých letech do komunistické strany. V poválečné době to nebylo nijak výjimečné, naopak lidé byli plní entuziasmu, odhodlání a komunistickým myšlenkám skutečně věřili. Věřili, že s tímto systémem se bude žít lépe. Většina z nich však brzy vystřízlivěla a stali se často nekompromisními odpůrci režimu. Poslední hořkou kapkou byl pro všechny rok 1968, kdy po Pražském jaru a zdání, že se společnost pozvolna uzdravuje a že bude možné žít svobodnější život, přijely tanky vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, které zabraly i ulice Vyškova. To bylo moc i na otce Josefa Achrera a ten v roce 1969 vystoupil z KSČ. Ve stejném roce emigroval maminčin bratr, strýc Jiří Hájek, do Kanady. Bylo jasné, že rodinu nečeká nic dobrého. V té době mladý Josef stále maluje a připravuje se na přijímací zkoušky na AVU a na UMPRUM do Prahy. Zkoušky úspěšně skládá, ale přichází posudek, že s takovým politickým profilem nemá žádnou šanci školy studovat.

Velké štěstí bylo, že se náhodou dostal k malíři Zdeňku Sklenářovi, který souhlasil, že ho bude soukromě učit malbu. Toto setkání bylo pro pamětníka zásadní a ovlivnilo ho na celý život. Začátkem sedmdesátých let se přestěhoval se svojí první ženou Alenou do Prahy, kde se jim narodili dva synové, Jakub a Josef. Rodiče Josefa Achrera se také přestěhovali do Prahy, kde koupili malý domek na Spořilově. Otec si tam zřídil řezbářskou dílnu, kde s ním Josef čtyři roky pracoval. 

V národním podniku 

V roce 1974 pamětník nastoupil do národního podniku Výstavnictví Praha, kde nakonec vydržel až do revoluce v roce 1989. Maloval tam filmové plakáty a jiné reklamní poutače. „Práce samotná to nebyla špatná, ale ten aparát kolem, ta úředničina, to bylo naprosto otřesné. Bohužel také ze mě potom udělali vedoucího provozovny a já jsem měl pod sebou pětaosmdesát lidí, na které jsem musel psát posudky atd. Většinou to byli zkrachovalí umělci, kteří měli problémy s alkoholem. Byla to hrozně složitá komunikace a neustálá kontrola od pohlavárů, jestli se tam nerozkrádá veřejný socialistický majetek. Naštěstí jsem měl to svoje malování, díky kterému jsem mohl utíkat do jiných sfér. Malování vlastně vděčím za to, že jsem si uchoval relativně zdravý rozum v té nemocné době, která tu byla čtyřicet let. A pak taky hudbě, strýc nám občas poslal vinylové desky z Kanady. Bob Dylan, Uriah Heep nebo Eric Clapton. Tenhle malý dotek se Západem nás taky držel při životě,“ vzpomíná Josef Achrer. Manželství s Alenou nakonec nevydrželo a skončilo rozvodem. V roce 1985 se pamětník oženil podruhé, s Lucií, se kterou mají dceru Nelu. I toto manželství ale v polovině devadesátých let skončilo rozchodem. „Se mnou bylo vždycky těžký soužití, byl jsem buď v práci, nebo jsem maloval. Lucii jsem měl moc rád, ale nakonec mi utekla s nějakým milionářem do Šanghaje,“ vysvětluje pamětník.

U bourání berlínské zdi

V létě roku 1989 vyrazil Josef Achrer s kamarády autobusem do Berlína, kde probíhala demontáž berlínské zdi. „My jsme tam přijeli a zeď už byla z poloviny rozebraná a byla tam úžasná atmosféra, která byla kolorovaná opravdovou street art. Ta zeď byla po celé své délce, která měla třicet nebo čtyřicet kilometrů, celá pomalovaná. Takže torza těch uměleckých nebo méně uměleckých anebo jako amatérského malování, kterého máme plnou Prahu, že jo, tak to bylo celé krásně soustředěno na to jedno velké, dalo by se říct plátno, na ten jeden velkej podklad té délky té zdi. A to teda je pro mě zážitek, který si budu pamatovat do smrti. Zkrátka jsme byli u toho, když se bourala berlínská zeď,“ vzpomíná Josef Achrer.

Změna byla cítit všude a bylo jasné, že i v Československé republice se už konečně něco musí stát. Pamětníka nejvíce mrzí, že se pádu komunismu nedožil jeho otec. „Tatínek zemřel v roce 1988. Představte si, že se nedožil revoluce. Takovýhle člověk zemřel v osmdesátém osmém roce. Takže žádná jako kdyby odměna do jeho nitra a duše za to, co si prožil s komunistama, nepřišla... Ještě si pamatuju svoji výstavu, kdy už přišel o hůlce, úplně bílej. Šedesátiletej chlap. Mně je teď sedmdesát let a cítím se ještě celkem fajn. Tak úplně bílej, takovej poničenej, o hůlce přijel do Rakovníka, do Rabasovy galerie. Tam ho přivezla máma autem, jelikož měla řidičák. Otec již dávno nefungoval a to byla poslední výstava, kterou viděl, a asi do půl roku po tom odešel navždy.“

Svoboda

Po revoluci pamětník s radostí ukončil činnost v národním podniku a odstěhoval se s rodinou do domu v Deštné u Jindřichova Hradce. Na toto období vzpomíná velmi rád. „To byla krásná doba, euforická, svoboda byla cítit ze všech stran. No a já už jsem se konečně mohl věnovat jenom tomu svému malování, které mě živí dodnes. Díky malování jsem se taky podíval po světě. V roce 1994 jsem měl první zahraniční výstavu v Kodani, no a po cestě tam jsem poprvé v životě na vlastní oči viděl moře,“ vzpomíná s úsměvem Josef Achrer.

V roce 2021 stále aktivně maluje a vystavuje po celém světě. Za třicet let prodal kolem 500 děl a jeho obrazy visí po celém světě. S třetí manželkou Kateřinou žije v Praze na Žižkově.