Josef Achrer

„Ta odpověď je jednoznačná, vždyť projeďte tu naši zemi. Já mám někde pár fotek, jak vypadal Jindřichův Hradec, jak vypadalo Znojmo, jak vypadaly tyhlety města, speciálně kolem naší jižní a severní hranice. No to bylo peklo a taky filmařům se to líbilo, protože to byly napůl rozmlácený města. Jak se jednotným odstřelem zlikvidoval například Most nebo Vyškov. Teď když přijedete všude, tak je nové osvětlení, krásná dlažba, žádnej asfalt. To všechno vykopali a dali tam pořádnou kostku. Fasády budov opravený...“

„Tatínek zemřel v roce 1988. Představte si, že se nedožil revoluce. Takovýhle člověk zemřel v osmdesátém osmém roce. Takže žádná jako kdyby odměna do jeho nitra a duše za to, co si prožil s komunistama, nepřišla. Ještě si pamatuju svoji výstavu, kdy už přišel o hůlce, úplně bílej. Šedesátiletej chlap. Mně je sedmdesát a cítím se ještě celkem fajn. Tak úplně bílej, takovej poničenej, o hůlce přijel do Rakovníka, do Rabasovy galerie. Tam ho přivezla máma autem, jelikož měla řidičák. Otec již dávno nefungoval a to byla poslední výstava, kterou viděl, a asi do půl roku po tom odešel.“

„Byl jsem po škole pořád doma. Ostatní kluci chodili hrát fotbal a kdo ví co, ale já byl pořád doma zalezlej a tam jsem maloval, kreslil. A taky jsem vyhrával ty soutěže mladých. A musel jsem to před tou komisí malovat znovu, protože si mysleli, že to maloval otec, tak jsem tam po škole do noci maloval ten samej výkres, kterej jsem předložil. Takže to si moc dobře pamatuju, jak jsem musel po škole před učitelem Kachlíkem, který nás měl na výtvarnou výchovu, malovat ty stejný výkresy, protože mi nevěřili, že jsem to maloval já.“

„Vzpomínám si, jak jsem si v roce 1969 dělal řidičský průkaz, potom co už jsme byli ‚zachráněni‘ sovětskou armádou a pomalu se blížila normalizace, že mě vlastně vyhnali i z autoškoly, protože jsem měl dlouhé vlasy, a tak mě nenechali ani dodělat řidičský průkaz. Otec v té době už byl nepřítel vlasti a vrátil svoji stranickou legitimaci. Ta doba byla úplně otřesná, když na to teď vzpomínám.“