Irena Vyslyšelová

„Oni tenkrát přišli z noci na den a byli tu! Tady byla posádka a celá Olomouc byla plná Rusů. My jsme to dětem naplno říkali. Jednou mě potkala dnes už dospělá žena a povídala: ‚Paní učitelko, já si vzpomínám, jak jste nám řekla: ‚Holky, pamatujte si, že kdo přijde v noci, je okupant, a kdo střílí do matek a dětí jako v Prostějově, je vrah!‘ A prý jsem jim ještě říkala, že jim to radši říkám teď, že za nějaký čas už bych to říct asi nemohla.“

„Já jsem si vybrala dobře, protože pro volejbal jsem měla buňky. Dvě z Olomouce jsme byly vybrané do národního mužstva. Například z mistrovství v Paříži mám ještě francouzský článek, ve kterém se píše, že Špelinová a Vyslyšelová byly nejlepší v českém družstvu.“

„Vytvořili jsme si tak s manželem dobrou pozici, protože on byl taky sportovec. My jsme vyšli ven a kolem nás hned kupa dětí. Ať to bylo v zimě, nebo v létě. Věčně se pořádaly nějaký lyžařský závody v zimě, běhy v létě. Sami dva jsme tam vybudovali hřiště, zařídila jsem, že vybavili tělocvičnu. Prostě jsem si říkala, že mám-li tady učit, tak nemůžu učit v tělocvičně, kde je jedna koza a jedna žíněnka.“

„Jenže přišel rok 1968. Celej národ se cítil hrozně porobenej tím vpádem Rusáků. My jsme organizovali kdejaké shromáždění, lípu svobody jsme vysadili před školou. V Prostějově tenkrát Rusáci zastřelili několik žen. V Olomouci to bylo taky velmi vypjaté, protože zde byla posádka. My jsme je odmítali přijmout, ruští vojáci k nám chodili na besedy. Já jsem se tenkrát zapsala jako antikomunistka a antisovětský živel a na základě toho jsem dostala důtku za své antisovětské a oportunistické názory. Pozvali si mě na okresní národní výbor. Tam byla nějaká inspektorka Kvasnicová. Ani mně neřekla: ‚Sedněte si.‘ Ona na mě křičela jak na malou holku: ‚Vy jste zradila naše ideály! Vy nemáte právo vůbec učit. Já vám navrhuji, abyste odešla z kantorského řemesla.‘ Já jsem z toho byla velmi špatná.“