Hana Lukáčová

„Mě nikam na školu nepustili, co se týká sourozenců, už to bylo lepší... bratr chtěl studovat ekonomiku, ale pořád slyšel, že studovat ekonomiku za socialismu bylo šílené, protože to vůbec není žádná ekonomika. Běžně se říkalo, že čekali rok od roku, že to praskne. Ten výraz, že to praskne, jsem slyšela každou chvilku, pořád doufali, pořád tomu věřili. Rodiče drželo to, že měli nás děti, a museli se postarat, aby nás postavili do života. Rozhodně nám vnukli takové vlastnosti, že když něco dělám, tak ať to dělám naplno.“

„Pro život mně připadalo, že rodina, ať už rodiče a sourozenci, nebo pak ta širší, kromě mých dětí a manžela, tak i ta širší rodina, má pro mě ohromnou cenu. Pořád se scházíme, bratr jednou za rok to svolává, a letos nás tam bylo pětatřicet. Je to podle mne moc príma. Všichni sourozenci máme původní manželství, měli jsme asi kliku, že jsme se trefili. Dcera, dětská neuroložka, říká, že je to strašně důležitý, aby člověk trefil na správného partnera, protože to pak pro život znamená hodně.“

„My jsme se s tím museli smířit, jak říkala maminka, že jsme lidé druhého řádu. Do mě to poprvé nahustili v těch čtrnácti letech, když jsem se dozvěděla, že nesmím jako ti druzí. Tak jsem se s tím smířila, brala jsem to, že to tak je. Maminka, když to přišlo v tom osmdesátém devátém a vypadalo to, že to bude na furt, tak se pořád tak bála. Říkala, já jsem pořád doufala, že už budeme rovnoprávní lidi, a ne lidi druhého řádu... všechny změny, které byly v republice, nejdřív věděli ti komunisti, a potom se to teprve dozvěděl zbytek republiky.“