Hana Lukáčová

* 1941

  • „My jsme se s tím museli smířit, jak říkala maminka, že jsme lidé druhého řádu. Do mě to poprvé nahustili v těch čtrnácti letech, když jsem se dozvěděla, že nesmím jako ti druzí. Tak jsem se s tím smířila, brala jsem to, že to tak je. Maminka, když to přišlo v tom osmdesátém devátém a vypadalo to, že to bude na furt, tak se pořád tak bála. Říkala, já jsem pořád doufala, že už budeme rovnoprávní lidi, a ne lidi druhého řádu... všechny změny, které byly v republice, nejdřív věděli ti komunisti, a potom se to teprve dozvěděl zbytek republiky.“

  • „V padesátém roce, když znárodnili tu dílnu, jak jsme říkali, výrobnu hraček, kde byli spoluvlastníci tři bratři, jeden z nich byl náš tatínek, nejmladší, tak oni se tak nějak pojišťovali u nějakých pojišťoven, teď to pojištění jim samozřejmě vyplatili nějaký stokoruny, tak náš tatínek, že byl relativně mladý, tak do toho důchodu ještě roky napracoval... ale strejda měl odpracováno povinných dvacet pět let až v pětašedesáti... Přes to všechno, oni byli v nátuře nějaký optimistický. I když to bylo těžký, my jsme nezažili nějaký smutky a nadávání. Nepříjemné období bylo, když nám udělali několik domovních prohlídek. Mysleli si, že tam rodiče nashromáždili nějaké hračky, než bylo to znárodnění, takže to prohlíželi, snad se dívali i dvířkami do komína. Zvládli to, ale bylo to těžký, protože jsme byli malí a peníze si vydělali jen manuální prací, maminka při bráchovi natírala doma hračky a tatínek dělal v továrně.“

  • „Mě nikam na školu nepustili, co se týká sourozenců, už to bylo lepší... bratr chtěl studovat ekonomiku, ale pořád slyšel, že studovat ekonomiku za socialismu bylo šílené, protože to vůbec není žádná ekonomika. Běžně se říkalo, že čekali rok od roku, že to praskne. Ten výraz, že to praskne, jsem slyšela každou chvilku, pořád doufali, pořád tomu věřili. Rodiče drželo to, že měli nás děti, a museli se postarat, aby nás postavili do života. Rozhodně nám vnukli takové vlastnosti, že když něco dělám, tak ať to dělám naplno.“

  • „Pro život mně připadalo, že rodina, ať už rodiče a sourozenci, nebo pak ta širší, kromě mých dětí a manžela, tak i ta širší rodina, má pro mě ohromnou cenu. Pořád se scházíme, bratr jednou za rok to svolává, a letos nás tam bylo pětatřicet. Je to podle mne moc príma. Všichni sourozenci máme původní manželství, měli jsme asi kliku, že jsme se trefili. Dcera, dětská neuroložka, říká, že je to strašně důležitý, aby člověk trefil na správného partnera, protože to pak pro život znamená hodně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Česká Kamenice, Havlíčkova 715, 16.07.2015

    (audio)
    délka: 03:12:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ať bylo, jak bylo, byla jsem vždycky spokojená a optimistická

Hana Lukáčová dobové foto
Hana Lukáčová dobové foto
zdroj: Pamět národa - Archiv

Hana Lukáčová, rozená Válková, se narodila v roce 1941 v Nové Pace. Celá rodina pracovala ve firmě na výrobu dřevěných hraček, založené dědečkem pamětnice. Za války doma rodiče několik měsíců skrývali uprchlého zajatce z Jihoafrické republiky. Především z vyprávění své matky si pamatuje na proces s Vladimírem Cermanem, který byl v inscenovaném procesu odsouzen k trestu smrti; jednání soudu přenášel obecní rozhlas. Hana Lukáčová studovala na jedenáctiletce, ale nedostala doporučení na vysokou školu a musela odejít na papírenskou nástavbu do Hostinného. Po maturitě ve zdejších papírnách tři roky pracovala jako laborantka. Seznámila se tu se svým budoucím manželem a odešla s ním do papíren v České Kamenici, kam dostal umístěnku. Pamětnice pracovala v papírnách jako účetní, později jako technolog a nakonec jako vedoucí laboratoře. Na konci roku 1989 zde založila Občanské fórum, v roce 1990 byla zvolena předsedkyní národního výboru a vzápětí starostkou; tuto funkci vykonávala do roku 1998. Dalších dvanáct let byla krajskou zastupitelkou, členkou krajské rady a předsedkyní výboru pro školství, mládež a tělovýchovu.