Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Lukáčová (* 1941)

• narodila se v roce 1941

• rodina měla firmu na výrobu dřevěných hraček

• za války ukrývali v domě vojáka z Jihoafrické republiky

• na začátku padesátých let zažila proces s Vladimírem Cermanem

• v letech 1955 až 1958 studovala na gymnáziu v Nové Pace

• nedostala doporučení na vysokou školu a mohla vystudovat pouze papírenskou nástavbu v Hostinném, kde v roce 1960 získala druhou maturitu

• do roku 1963 pracovala v papírnách v Hostinném

• od roku 1963 do roku 1990 pracovala postupně jako účetní, technolog a vedoucí laboratoře v papírnách v České Kamenici

• v roce 1989 založila v České Kamenici Občanské fórum

• v březnu 1990 byla zvolena předsedkyní národního výboru

• v letech 1990 až 1998 byla starostkou České Kamenice

• poté byla do roku 2010 krajskou zastupitelkou

Dědeček pamětnice Jan Válek spolu se svými syny začal během krize s výrobou dřevěných drobností, například vařeček a kvedlaček. Později se celá rodina podílela na výrobě a prodeji hraček ze dřeva. V roce 1939 měla již větší dílnu, kde se hračky vyráběly. V domě, kde rodiny bydlely, byla také prodejna. Otec pamětnice Otakar Válek tehdy jel na obchodní cestu do Holandska. Jeho obchodní partner mu radil, aby přestěhoval výrobu k nim – to ještě sám netušil, že válečné útrapy zasáhnou i jeho zemi.

Kdyby maminka byla manželka dělníka, byla by s dětmi doma

Maminka s tetou bydlely ve společném domě, a i když měly malé děti, běhaly z prvního patra do obchodu dolů prodávat a střídaly se s tetou po týdnu. Jeden týden prodávala jedna, druhý týden druhá. K tomu maminka říkávala: „Kdybych byla manželka dělníka, tak bych určitě byla s dětmi doma.“ Prodávalo se také na Štědrý den – do pěti šesti hodin, pak se teprve podávala štědrovečerní večeře.

Později, v době znárodnění v padesátých letech, firma dosáhla střední velikosti – pracovalo tam až osmnáct zaměstnanců. Také sestra bratrů Válkových byla výtvarně zdatná, ale podnikání se neúčastnila.

Rodiče ukrývali zajatce z Jihoafrické republiky

V průběhu války rodiče skrývali na půdě zajatce Reymonda Robertse z Jihoafrické republiky. Jako osmnáctiletý dobrovolník narukoval do války na jejím začátku, při bojích v Habeši, padl do zajetí a prošel několika německými zajateckými tábory. Při pochodu ze Sudet do Prahy se v Nové Pace setkal se vstřícností českých obyvatel, a když se mu podařilo utéct ze zajetí, vrátil se do míst, kde byli hodní lidé. Nejdříve se ukázal u místního mlynáře a ten tatínka pamětnice požádal, zda by ho nemohli do konce války ukrýt u nich.

„Tatínek ho přivedl domů, ukryli ho v pokojíčku, bylo to asi tři nebo čtyři měsíce, a maminka se starala o to, že mu nosila jídlo, aby si toho malá Hanička nevšimla. Jednou také nesla jídlo, já jsem si pěkně hrála v jiné části domu, maminka otevřela dveře a já jsem prý stála za ní. Takže on pak do maminčina památníku napsal, že jsem byla malý detektiv,“ sdělila Hana Lukáčová. Také strýc – manžel tatínkovy sestry – pomáhal ruským zajatcům, byli to doktoři. Podařilo se pro ně najít místo v novopacké nemocnici, ale bohužel byli odhaleni a uvězněni v místním vězení a po válce propuštěni.

Když rodiče čekali dědice, narodily se dvě holky, když se narodil syn, firmu jim znárodnili

Památná věta tradovaná v rodině Válkových o nástupci-dědici rodinného kumštu v sobě ukrývá nádherné roky, kdy se rodiče těšili z příchodu nových ratolestí a jejich prvních dětských krůčků, bohužel na pozadí politických změn doby, která přinášela totalitní moc komunistických vládců. Rodinná firma byla rozhodnutím státu znárodněna, i když na to neexistoval v té době právní nárok.

„V roce 1950 to přešlo pod firmu Hamiro a v roce 1953 pod Tofu Albrechtice. V Nové Pace ji sloučili s Rakvárnou u Pavlovců a firmou vyrábějící dřevěné pípy u Seidlů, aby to dalo přes padesát zaměstnanců, protože na to jinak nebyl zákon,“ uvedla Hana Lukáčová. Ve své původní firmě – tzv. Dílně – potom ještě pracovali všichni. Tatínek tam zůstal jako mistr, strýc Vojta pracoval u automatického soustruhu a rodina tatínka „kapitalisty“ neměla doma ani koupelnu, protože se musel koupit automat, který vyráběl hračky a byl znárodněn. Rodiče i s dětmi se museli chodit koupat o patro níže k tetě do prádelny nebo nosit plechovou vanu.

Období tlaku na lidi

V padesátých letech, kdy byla celá společnost pod tlakem komunistů, také k bývalým „kapitalistům“ zavítaly dvě domovní prohlídky. Hledaly, jestli tam něco neukrývají nebo něco neukradli. Tím pádem měly děti málo hraček, aby rodina neupadla v podezření z krádeže. Měly jedno hezké divadlo se soustruženými figurkami, které bylo oblíbené u zákazníků firmy. Nejstarší strýc Jan spolupracoval s vysokými školami ohledně návrhů hraček, a občas tak divadlo přišlo o jednoho vystupujícího, protože je už nikdo neměl. Maminka v té době pracovala v domácnosti, natírala součástky, tatínek zůstal ve své původní firmě jako mistr. Když pak přišla reorganizace, poslali ho na pilu, kde přišel o prst. Poté se to uklidnilo a on se vrátil k práci mistra, v sedmdesátých letech ho chtěli znovu vyhodit a byli zklamaní, že už je důchodce.

Veřejný soud s Vladimírem Cermanem

Vladimír Cerman byl obyvatel Čisté u Nové Paky, mladý člověk, který udělal poměrně neškodnou věc – jako výraz protestu proti komunistům střelil do okna, kde se uvnitř odehrávala komunistická schůze. Poslali mu tam konfidenta a soudili ho v Nové Pace. „Představte si, že to bylo vysíláno městským rozhlasem. Maminka říkala, že to bylo hrozné, že když šla na nákup, tak že si utáhla šátek pevně kolem uší, že to bylo odporné chování a jednání,“ popsala maminčiny zážitky Hana Lukáčová. Lidé tehdy byli tak zfanatizovaní, že ho odsoudili k trestu smrti, jeho tatínek dostal dvanáct let jako statkář, jeho bratr dostal asi čtyři roky vězení. Bratr Vladimíra Cermana měl statek v Karlově, kde bydleli i prarodiče pamětnice. Její děda, když rodinu odvedli a dobytek tam jednu noc řval hlady, nasekal trávu a šel ho nakrmit. Pak byl dobytek odveden do zemědělského družstva.

Manžel nesměl mít jazykové vzdělání

Pamětnice vystudovala papírenskou nástavbu v Hostinném a v papírnách začala pracovat jako laborantka. Tam se seznámila i s budoucím manželem. Po svatbě se manželé Lukáčovi přestěhovali do České Kamenice, kde byli oba zaměstnáni v papírnách. Manžel byl vedení papíren trnem v oku, měl vysokou školu, a tak si vymysleli, že v osmašedesátém učil ostatní psát rusky: Jděte domů. Neumožnili jim kariérní postup ani přestup do Olšanských papíren.

„Ředitel řekl, že nás neuvolní a že ručí za naši politickou odpovědnost v Kamenici a nemohli by za ni ručit jinde... při pohovorech, které byly po šedesátém osmém, řekli, že manžel údajně půjčil někomu slovník, aby mohl napsat rusky na velký transparent: Iditě domoj. Byla to hloupost, neboť  každý, kdo chodil do školy, tak to napsat uměl, protože jsme všichni měli ruštinu a středoškoláci z ní maturovali. To komunisti nemohli dopustit, aby se nějaký nečlen KSČ jako můj muž dostal na nějakou vyšší funkci. Já jsem se třeba dostala na jazykový kurz němčiny, ale můj muž se nemohl dostat na žádný kurz, protože oni nedopustili, aby při jeho vysokoškolském vzdělání měl ještě vzdělání jazykové,“ uvedla pamětnice. Když se v Kamenici v papírně zaváděla výroba natíraných lesklých papírů pro časopisy, začala pracovat jako technolog při výrobě nátěrové směsi. Technologii instalovali Francouzi. Hana Lukáčová se později dostala do funkce šéfky laboratoře, kde pracovala až do roku 1989.

Chaso, v Praze se něco děje

Tatínek pamětnice se narodil 17. listopadu 1909. O osmdesát let později, 18. listopadu 1989, se rodina sešla k oslavě jeho jubilea, byli na obědě na Zvičině, a když se vrátili, tatínek pořád odbíhal k rozhlasu ladit Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky, byl to jeho letitý zvyk. Rodina hodovala, bavila se, oslavovala a tatínek přišel z pokoje pln nových zpráv a povídal: „Chaso, v Praze se něco děje!“ Do následovného dění ve stávkových výborech se zapojily také děti pamětnice. O týden později navštívil Kamenici bratr Otakar Válek a zeptal se sestry: „Už jste tady založili Občanské fórum?“ „Ne, to bych ho musela založit já,“ zněla břitká odpověď. „Tak ho tedy založ,“ doporučil jí. Jak tedy ujednali, tak se i stalo. Pamětnice v počátku získala na pracovišti asi čtyři spolupracovníky. Tehdy byl v Kamenici doktorem MUDr. Šabat, který byl hybatelem sametové revoluce v tomto městečku. Hlavními buňkami se stala nemocnice a papírenská fabrika.

Lukáčovou na Hrad

Po městech se v tu dobu svolávaly pochody a cinkalo se klíči. Pamětnice měla strach, že bude málo lidí, protože Kamenice byla komunistická, a tak přivolala svoji rodinu na pomoc. Přijela dcera s manželem z Děčína, syn a celá rodina šla v průvodu. Obešla se celá Kamenice a pak se průvod zastavil na náměstí, pan doktor Šabat se postavil na schody hostince Slavia, měl dlouhý projev a najednou řekl: „A Lukáčovou na Hrad.“ Ozval se obrovský aplaus a překvapená náhlým rozhodnutím pana doktora Šabata, Hana Lukáčová se musela vypořádat s tíhou historického okamžiku. Zhostila se ho s grácií sobě vlastní a promluvila k lidem. Následovala nominace na starostku města Česká Kamenice, tatínek jí to rozmlouval, ale ona se rozhodla do toho jít. V březnu 1990 byla zvolena předsedkyní národního výboru. Bylo to poměrně složité období, přece jen práce vedoucí laboratoře v papírnách byla značně odlišná od pracovní náplně ve vedení města. V tu dobu se na ni jezdili dívat lidé z okresu, i komunisté, a byli zvědaví, co bude dělat. V roce 1990 na podzim kandidovala do voleb a byla zvolena starostkou. Pamětnice měla podle vlastního soudu dva handicapy – byla ženou a navíc vždycky říkala, co si myslí. V té době měla u postele blok, aby si mohla v noci zaznamenávat nové nápady.

Vedení města Česká Kamenice

V roce 1990, na počátku činnosti pamětnice na MěÚ Česká Kamenice, město řídilo plenární zasedání, kde bylo více než padesát poslanců. Hana Lukáčová zažila pouze jedno takové zasedání, a to, když ji volili jako předsedkyni městského úřadu. „Už se nepamatuji, kolik poslanců mě volilo, ale většina, neb jsem byla zvolena,“ sdělila.

Během úvodního půl roku řídila několikrát městskou radu, což bylo asi sedmnáct poslanců. Samozřejmě měla trému, ale s potěšením zjistila, že úřednice připravují předsedovi podrobný scénář schůze, tzv. divadlo. Bylo to nutné, protože předsedové byli až na výjimky dělnického původu, takže potřebovali berličku. Později, když pamětnice byla zvolena starostkou a úřednice zjistily, že si poradí, „divadla“ výrazně zjednodušily.

Hana Lukáčová řídila zastupitelstvo, které mělo tehdy jedenadvacet zastupitelů. Materiály pro jednání připravovali úředníci a předjednávala sedmičlenná rada. Jednání zastupitelstva byla veřejná a tehdy na ně chodilo víc občanů než nyní. Potěšila ji jedna paní (při návštěvách z družebního Bad Schandau jí chodila překládat z a do němčiny), která to glosovala: „Vás je radost poslouchat, protože vy mluvíte česky.“

Úspěchy v politické práci

„Byla jsem ráda, když se osamostatnily obce Jánská a Srbská, protože v Jánské byl veliký sklad pohonných hmot pro vojáky Varšavské smlouvy,“ uvedla pamětnice. U Jánské byly obrovské zásobníky pohonných hmot pro ruskou armádu. Armáda odešla, zásobníky se zbytky benzinu zůstaly a lidi to chodili krást. Řetězy na vratech byly opakovaně přeštípané. Poklopy byly ukradené, lidi je dali do sběru. Dřevěné poklopy, které nechali udělat, lidé ukradli na topení. Když se obec Jánská osamostatnila, byla paní starostka velmi ráda, že už nenese za sklady osobní zodpovědnost.

V období starostování Hany Lukáčové (1990–1998) se podařilo dosáhnout mnoha úspěchů, například:

Plynofikace větší části města,

Výstavba domu s pečovatelskou službou – 35 bytů,

Výstavba bytů – asi 20,

Výstavba čistírny odpadních vod,

Přestavba nevyužívaného objektu na městskou knihovnu,

Zajištění zříceniny na Zámeckém vrchu a výstavba vyhlídkové věže,             

Úprava Domu kultury, aby tam mohlo koexistovat gymnázium,

Zřízení gymnázia,

Vydávání Českokamenických novin – měsíčně,

Rozvoz obědů imobilním seniorům ze školní jídelny,

Práce se sociálně slabými – hlavně s romskou komunitou,

Podněty na MŠMT o nutnosti vzdělávání sociálně slabých, podpořené radou SESO,

Finanční podpora občanů při přechodu vytápění z tuhých paliv na plyn,

Mikuláš – přivítání na náměstí (funguje dosud),

Obnovení tradice Mariánské poutě (funguje dosud – letos 5. 9.).

V roce 1996 a 1998 navštívil Českou Kamenici Václav Klaus a starosta Děčína Ing. Kunc. Pamětnice moderovala diskusi. Zodpovědnost a zkušenost Hany Lukáčové byla potvrzena její nominací na post zastupitelky kraje.

Největším úspěchem jejího života bylo, že se jí podařilo držet tu svoji „chasu“, jak nazýval svou rodinu již její tatínek, pohromadě. Také její děti žijí ve spokojených manželstvích... Nebát se a nekrást bylo jedno z hesel, kterým se Hana Lukáčová řídila v životě, a nutno dodat, že příklady táhnou.