Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. MUDr. Ervín Adam , M.D., Ph.D. (* 1922  †︎ 2024)

• narozen 7. listopadu 1922 v Rachově na Podkarpatské Rusi

• v roce 1941 odmaturoval na gymnáziu v Užhorodě

• v červenci 1941 byli rodiče Mór a Karolina Alice odvezeni z domova a v srpnu zavražděni v Kamenci Podolském

• do léta 1942 se spolu se sestrou Editou skrýval ve sklepě u dědečka

• studoval na právnické fakultě v Debrecíně

• v březnu 1944 poslán do ghetta Mátészalka a odtud do Osvětimi

• v lednu 1945 přežil pochod smrti z Buny do Gleiwitz

• převezen do Buchenwaldu, Bisingenu, pak do Dachau

• 29. dubna 1945 na cestě do koncentračního tábora Ebensee osvobozen americkými vojsky

• v květnu 1945 se vrátil na Podkarpatskou Rus

• v roce 1945 nastoupil na studia medicíny na Karlově univerzitě

• v červnu 1950 byl svědkem přivezení těla Milady Horákové na patologii pražského Albertova

• v roce 1953 se oženil s Vlastou Pánkovou

• v roce 1954 vojenská služba na infekčním oddělení nemocnice Na Bulovce

• 1959-1962 vedl výzkumný tým na očkování živou vakcínou proti dětské obrně

• po srpnové invazi 1968 rodina emigrovala do Vídně

• 2. března 1969 odletěl Ervín Adam s rodinou do Kanady, kde pracoval na McGillově univerzitě

• 1970 odletěl Ervín Adam s rodinou do Houstonu, kde nastoupil na Baylorově lékařské fakultě na pozici hostujícího vědce

• vedl výzkum viru herpes simplex na rakovinu děložního čípku

• získal titul profesora molekulární virologie a mikrobiologie

• po pádu komunismu založil Nadační fond Vlasty a Ervína Adamových a finančně podporoval studenty medicíny Univerzity Karlovy

• zemřel 21. března 2024

Dne 21. března 2024 zemřel v Houstonu lékař, epidemiolog a vědec Ervín Adam. Bylo mu 101 let - a jen o pár měsíců dřív poskytl Paměti národa (na dálku, přes internet) vůbec poslední rozhovor. Jak se lze dočíst v mnoha životopisných heslech a článcích, pocházel z Československa, kde po válce vedl tým epidemiologů, který v zemi vymýtil dětskou obrnu. Po sovětské okupaci v roce 1968 odešel do Kanady a potom do Spojených států amerických. Na Baylorově lékařské fakultě v Houstonu se podílel na výzkumu podílu virů v patogenezi lidských nádorů. Získal řadu ocenění, stal se profesorem molekulární virologie a mikrobiologie.

Ervín Adam pocházel ze židovské rodiny a od toho se také odvíjel jeho pohnutý život. Na sklonku života patřil k posledním lidem, kteří zažili holocaust jako dospělí. Čeští čtenáři mohou jeho příběh znát z knižních vzpomínek, které sepsal spolu s Irenou Jirků: kniha se jmenuje Všechno je jinak - Cesta českého epidemiologa z Podkarpatské Rusi přes Auschwitz do Prahy a do Houstonu (Academia, Praha, 2018).

Jedenáct měsíců ve sklepě

Ervín Adam přišel na svět 7. listopadu 1922 v Rachově, v městečku na Podkarpatské Rusi nedaleko rumunských hranic. V Rachově žili Rusíni, Němci, Maďaři, Češi a asi 1200-1400 Židů. Ervín měl tehdy příjmení Adlerstein. Rodina jeho otce patřila k sefardským Židům: Mór Adlerstein provozoval advokátní kancelář a naučil se česky, protože to bylo nezbytné k výkonu právní praxe. Matka Karolina Alice rozená Davidovičová pocházela z rodu aškenázských Židů, starala se o děti a o domácnost, mluvila pouze maďarsky. Ervín a jeho mladší sestra Edita chodili do české školy. V  březnu 1939 bylo Československo rozbito a část Podkarpatské Rusi zabrali Maďaři. Ervín maturoval na gymnáziu v Užhorodě v době, kdy už Evropu ovládali nacisté.

„Byl 12. červenec 1941, dva týdny po  maturitě. Šel jsem z tenisu a sousedka říká: ‚Nechoďte domů, jsou tam četníci.‘ Já jsem si myslel, proč bych nešel domů. Tak jsem tam šel,“ napsal o desítky let později. Maďarští četníci měli příkaz Adlersteinovu rodinu sebrat a kamsi odvést, otec pouze stihl říct dětem, ať se rychle ztratí. Ervín s Editou tedy vyskočili z okna a utekli přes zahrady k příbuzným. Děd je pak ukryl ve sklepě pod svou kavárnou. Ervín Adam vzpomínal, že četníci ten večer odvezli z Rachova pět rodin – a teprve po válce zjistil, co se s rodiči stalo.

Po Hitlerově útoku na Sovětský svaz deportovali Maďaři židovské uprchlíky, kteří neměli maďarské občanství. To ovšem nebyl případ Adlersteinových (jako obyvatelé zabrané Podkarpatské Rusi získali občanství automaticky). Ervín Adam proto soudil, že se patrně stali obětí pomsty, že je na seznam připsal kdosi vlivný, aby si tak s jeho otcem advokátem vyřídil účty. Zatčení Židé byli odvezeni na nákladních autech na východ do Jasiny a odtud museli jít pěšky do Kamence Podolského, kde už byla v létě 1941 německá armáda. Ve dnech 27. a 28. srpna postříleli členové jednotek Einsatzgruppen SS a němečtí vojáci 23600 Židů, mezi nimi zřejmě i manžele Adlersteinovy. Byla to první masová vražda podobného rozsahu, spadající do nacistického „konečného řešení židovské otázky“.

Ervín a Edita zůstali jedenáct měsíců ve sklepním úkrytu, ale když se ukázalo se, že po nich nikdo nepátrá, žili ještě pár let na svobodě. Edita se vrátila na gymnázium, Ervín vypomáhal v advokátní kanceláři svého strýce a s pomocí rodinného přítele začal dokonce studovat na právnické fakultě v Debrecínu.

Těžko se zapomíná a těžko vzpomíná

Širší rodina se každý rok na Silvestra scházela u bratra Ervínovy matky, který ten den slavil narozeniny. Při posledním setkání v roce 1943 oznámil strýc Pavel příbuzným, že očekává těžké časy, že v lese připravil podzemní bunkr pro šest lidí a obstaral zásoby na šest měsíců. „Všichni se mu tehdy smáli a já jsem mu řekl, že je zbytečně vyjukaný. Byl jsem velice chytrý,“ říká v rozhovoru sebeironicky Ervín Adam. V březnu 1944 Němci okupovali Maďarsko a vzápětí začaly systematické deportace maďarských (a tedy i podkarpatoruských) Židů. Strýc Pavel Davidovič přežil v úkrytu s manželkou Elenou, dcerami a vychovatelkou. Ervín s dědečkem a sestrou si brzy museli sbalit jedno povolené zavazadlo a odjet do ghetta Mátészalka na severovýchodě Maďarska: „To ghetto  ještě nebylo připravené. Dali nás na židovský hřbitov, kde jsme se měli usadit. Prázdný hřbitov. Nebylo tam nic. Asi za čtyři dny nás přestěhovali do židovských opuštěných bytů.“ Ervín se asi na týden nastěhoval do sklepa. V ghettu viděl dědečka naposledy. Pak ho oddělili i od sestry a nahnali do vagónu: „Těžko to popsat. To už byli tak bezohlední. Takové mlácení. V tom vlaku jsme stáli hlava na hlavě a jelo se. Asi dva dny. Co se tam odehrávalo, v tom vagóně, na to se těžko zapomíná a těžko vzpomíná. Žádné toalety. Otevřeli to až v Osvětimi.“

V Osvětimi, přesněji v Auschwitz-Birkenau, prošel Ervín Adam tzv. selekcí. Asi sto mužů, vybraných na práci, odvedli strážní ke stříhání a holení: „Když jsem byl oholený a dostal jsem se do lágru, ptal jsem se těch, co tam byli delší dobu, kam šli ti staří a děti. A na to jsem dostal odpověď, že rovnou k pánubohu... Myslel jsem, že si ze mě dělají srandu. Řekli: Koukni se na to nebe a na ten kouř. Zrovna jsou na cestě k pánubohu. Tak jsem si myslel, že oni si myslí, že jsem blázen, nebo si ze mě blázna dělají. Trvalo čtyřiadvacet hodin, než jsem si uvědomil, že ten kouř, který tam jde, je z krematoria.“

Když se do tábora dostavil esesák a zapisoval si, jaké měli noví vězňové na svobodě povolání, následoval Ervín Adam příklad svého bratrance (povoláním obchodníka) a stejně jako on se prohlásil za řidiče. SS-man si Ervína vybral spolu s dalšími asi patnácti lidmi, poručil jim, aby vystoupili z řady, a poznamenal, že pokud někdo uvedl smyšlenou profesi, dostane pětadvacet. Ervín Adam nevěděl, co je pětadvacet. „Kdybych to věděl, nikdy bych z té řady nevystoupil. To byl trest, který nemohl nikdo přežít. Třeba za útěk. Přivedli vás k takové speciální lavici, přivázali k předním nohám lavice ruce a k zadním nohy, stáhli kalhoty. A jiný vězeň vám buď pendrekem, nebo holí dal na zadek pětadvacet. Viděl jsem to. Ten chudák řval akorát po třetí nebo po čtvrté. Protože esesák u toho stál a řekl tomu vězni [který tloukl], že jestli do toho nedá dost síly, tak tam položí jeho. Takže ten pak mlátil, jak mohl. Po třech ranách se ten chudák už neozval. Pak ho někam odnesli,“ vzpomínal.

Číslo A4037 v zástupu lidských trosek

Vybraní muži byli odvedeni k tetování a poté do pracovního tábora Auschwitz III. – Monowitz-Buna. Ervín Adam dostal číslo A4037. S bratrancem jako otroci vydrželi: nejdřív dřeli na výkopech, pak jim pomohli neznámí vězni, krajané z Československa, kteří zařídili jejich přeřazení do lepšího komanda. Ervín se dostal k elektrikářům, pracoval většinou v suchu pod střechou, i když se nakonec vrátil k těžké práci, dělal díry do betonu pneumatickým kladivem.

V lednu 1945 začali Němci s tzv. evakuací osvětimského vyhlazovacího centra a vyhnali většinu zbývajících vězňů na pochod. Ervín Adam po letech napsal, že je nemožné vylíčit pochod smrti:  „Pár hodin, a pětistup mužů ve vězeňských uniformách se proměnil v kymácející se zástup lidských trosek. Hladoví, utahaní, zmrzlí, zabalení do děravých dek, jež nás nemohou uchránit před větrem, klopýtáme po zledovatělých cestách, padáme a zase vstáváme… Kdo nevyskočí dost rychle, dostane ránu holí, nebo se na něj vrhnou psi, kteří nás společně s esesáky hlídají. Kdo zůstane ležet, dostane kulku do týla. Smrt nevnímáme, příkopy jsou plné těl. Vlečeme se jako porouchaný stroj, bez jídla, bez pití, tu a tam se někomu podaří vpravit si do úst hrst sněhu, když hlídka není zrovna v bezprostřední blízkosti.“

Ervín Adam (připomeňme, že tehdy se ještě jmenoval Adlerstein) došel do tábora Gleiwitz, odkud byli vězni po pár dnech odvezeni vlakem: „Lokomotiva mířila na západ, zahlédli jsme Zábřeh, Pardubice, zastavili jsme v Praze. V Praze! Nevím jak, ale podařilo se mi uvolnit vrata a vylézt z vagonu. Bylo to malé nádraží na periferii, nikde živé duše, až se najednou na vedlejší koleji objevil muž v železniční uniformě. ´Dobrý večer,´ pokusil jsem se ho oslovit. Minul mě. Už se smrákalo, možná mě přehlédl, neslyšel, snad nechtěl slyšet. Nebylo by divu, ve vlaku byli přece esesáci. Ještě jsem se rozhlédl a vylezl zpátky ke kamarádům. Co bych si tam venku počal?“

Než dojel vlak do KL Buchenwald, mnoho lidí zemřelo. Odtamtud se Ervín Adam záhy dostal do tábora v Bisingenu a následně do Dachau. Měl absolvovat další vyčerpávající pochod: „Cestou jsme zastavili kdesi na poli a esesáci začali řvát: ‚Kdo nemůže, vystupte z řady!‘ Vystoupil jsem, pak kluk vedle mě, druhý, třetí… Čekali jsme kulku do týla, ale oni nás nahnali do vagonu stojícího opodál na trati. Vlak se dal do pohybu. Když jsem se probudil, stál nade mnou americký voják.“ Na konci dubna 1945 byl Ervín Adam vyhladovělý, vyhublý a zbědovaný, ale přežil: říkal, že díky nevysvětlitelnému štěstí, a také proto, že ho dlouho provázel starší bratranec, s nímž se vzájemně podporovali a pomáhali si.

Dobytčáky jsou pro Židy dobré

Asi dva týdny po osvobození se vracel s dalšími vězni domů, na Podkarpatskou Rus: „Vojenský náklaďák nás přivezl do Čech. Na českých hranicích zastavili, každý slezl dolů, klekl, dal ruce k zemi a políbil zem… Na nádraží v Žilině stály tři vagóny a plno lidí. Najednou slyšíme, jak jeden z nádražáků říká, že tam jsou nějaké dobytčáky: Přidejte čtyři, pro ty Židy je to dobré, takové vagóny jim stačí. Páni drazí, já patřil mezi ty, kteří byli rádi, že stojí na nohou. Ale bylo pár dalších, kteří měli ještě sílu. Několik Slováků zmlátilo toho z železniční stanice tak, že mu nezůstaly zuby. Pak přidali pár normálních vagónů. Tak jsem se dostal do Budapešti, kde jsem zjistil, že můj strýc přežil a je v Chustu.“ Podle vzpomínek Ervína Adama bývalo město Chust kdysi živé a plné lidí, na jaře 1945 však byly ulice prázdné, tiché a vyrabované. Když přijel ke strýci, teta ho zprvu nepoznala. Setkal se s bratrancem, který v Buchenwaldu onemocněl skvrnitým tyfem, ale přežil a vrátil se dřív. Shledal se s Editou, kterou Němci deportovali do Rigy, odkud se vrátila za dramatických okolností pěšky. O své zkušenosti prý nikdy podrobně nemluvila. „Bývali jsme velká pospolitá rodina. Celkem 34 lidí. Šest uniklo deportaci a z těch 28, kteří v březnu 1944 odjeli z Podkarpatské Rusi v dobytčácích, se nás vrátilo také pouze šest.“

Po válce Ervín Adlerstein přesídlil do Prahy. Jeho domov v Rachově už neexistoval, představitelé obnoveného Československa navíc darovali Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu. Nevrátil se k právu, jak by si prý bývala přála jeho maminka, ale začal na Univerzitě Karlově studovat medicínu. Změnil si příjmení, protože nechtěl, aby znělo německy. Nebyl v komunistické straně – a po únoru 1948 ho málem vyhodili z fakulty, neboť komunistické studentské akční výbory prověřovaly politickou důvěryhodnost spolužáků. Stovky studentů byly vyhnány ze škol, Ervín Adam s ohledem na minulost v koncentráku „prošel“, avšak na své prověřovače („Barák, Racková, Wagnerová“) nikdy nezapomněl. V roce 1948 zvažoval odchod do Izraele, kam se odstěhovala většina přeživších z jeho rodiny, ale kvůli několikaletému vztahu s jistou dívkou cestu odkládal a pak už bylo pozdě. S dívkou se rozešel, brzy však poznal svou budoucí ženu, pozdější lékařku Vlastu Pánkovou (žili spolu bez jednoho týdne šedesát let, vychovali dvě dcery Karolínu a Alici, zemřela v roce 2013). O povaze komunistického režimu neměl sebemenší iluze.

Jak vyučovat infekci podle Lenina a Stalina?

Při studiu si Ervín Adam přivydělával jako tzv. demonstrátor na patologii. V roce 1950 za ním přišel hlavní zřízenec: „Řekl nám, abychom hlídali u okna, jestli nejde někdo, koho neznáme. Bylo to na Albertově, kde byl ústav patologie… Pak nám ukázal tělo doktorky Milady Horákové, a toho druhého, abychom se na ně podívali. On po nás chtěl, abychom hlídali z okna, jestli jsou tam fízlové, protože chtěl umožnit rodině, aby se přišli rozloučit. Poprvé v životě jsem viděl [zblízka] oběšené lidi. Mysleli jsme si, že se tam ta rodina dostala, ale nikdy jsem se to nedozvěděl. Pan Krejza, hlavní zřízenec na patologii, se nikdy o tom už nezmínil… Viděli jsme [z těch mrtvých] jenom krky. Poprvé jsem viděl důsledek věšení. Viděl jsem spoustu pověšených v koncentráku, ale tohle bylo něco jiného.“

Manželé Adamovi se po studiích začali zabývat dětskou obrnou, pracovali v nemocnici na Bulovce. Irena Jirků píše: „Vymysleli koncepci léčby a vedli rozsáhlé očkování po celé zemi, přičemž Ervín Adam se stal zástupcem šéfa kliniky. Jenže v roce 1960 otřásly Bulovkou politické čistky a nestraník židovského původu ztratil práci.“ Ervín Adam tu situaci popisuje podrobněji: „V roce 1960 jsem dostal dopis z děkanátu Fakulty dětského lékařství, že politicky vychovávám studenty a že musím odejít. Když jsem se zeptal děkana prof. Kamila Kubáta, jak mám vyučovat infekci podle Lenina a Stalina, tak mi řekl: ‚Soudruhu, touto otázkou jsi potvrdil, že na fakultu nepatříš.‘“

Pracoval pak ve Výzkumném ústavu imunologickém, založil klinicko-epidemiologické oddělení, kde zkoumal účinnost a bezpečnost biologických preparátů. Po okupaci Československa v srpnu 1968 odešli manželé Adamovi s dcerami Karolínou a Alicí do exilu, především s ohledem na budoucnost svých dětí. Odjeli do Vídně a po debatách s příbuznými v Izraeli se v roce 1969 rozhodli pro cestu do Kanady a pak do Spojených států. V USA udělal Ervín Adam s pomocí své ženy výraznou kariéru, mimo jiné se zapojil do výzkumu rakoviny děložního čípku a přispěl k vyvinutí vakcíny proti této chorobě. Po pádu komunistického režimu se vracíval do Prahy. Společně se svou ženou založil nadační fond, na nějž poukazovali své české důchody. Jeho prostřednictvím podporovali studenty II. lékařské fakulty UK. V jednom z nečetných interview (pro web lékařské fakulty UK) profesor Ervín Adam odpovídal na otázku, jak se mu daří v důchodu:

„Víte, zrovna před pěti lety nás zasáhl slavný hurikán Harvey. Za jednu noc mi odnesl všechno, zůstaly mi jen tři páry bot, jeden oblek, pyžamo a dvě košile. Takovou zkušenost v Evropě nikdo nemá. Ale jak vidíte, bydlím v novém domě, mám zase počítač, sleduju e-maily. Život jde dál, není to žádná tragédie. Jsem v tom zkušený: v životě jsem třikrát přišel o všechno a pořád tady straším! A nestýskám si, ani po Podkarpatské Rusi, ani po Československu. Hurikán pro mě znamenal totéž jako obsazení země Rusy – přijdete o všechno, a tak hledáte cestu, jak z toho ven.“