„Maminky měly strach. Kluci šli do války a vrátí se? Nevrátí se? To byl ten strach z konce a možného způsobu konce života. Bylo to tak nařízené a pro nás v tom ideologie nebyla, prostě to tak bylo a my jsme si to nezdůvodňovali. Kluci samozřejmě taky dostali dovolenou, měli uniformy. A co jsme dělali? Vzali jsme saně a šli sáňkovat. Ten byl v uniformě, ten v Hitlerjugend, ten v civilu, bylo to jedno. Ta doba taková byla. Já jsem měl přednášku na akademii stejně starým, jako jsem byl já. A já jim to vysvětlil: Buďte šťastní… a co se od nás očekávalo. Osmadvacátý ročník, to byl ten ročník poslední.“
„Přišli jsme do té obce 12. nebo 13. dubna. Co tam s námi mohli dělat? Tak jsme tam uklízeli. Fronta již byla blízko a jeden říkal: ‚Jdeme, jdeme.‘ No tak se samozřejmě organizovaně šlo. Dostali jsme jízdní kola, měli jsme oblečení, pušky. Já si pamatuju, že mi dali belgickou pušku, ale patrony mi nedali, protože je už neměli. Říkali: ‚Tu pušku si vem.‘ No idiotismus. Tak jsme šli, mně bylo šestnáct a byl jsem slabý kluk, tak jsme šli vzadu. Procházeli jsme obcemi a maminky tam stály na chodníku, plakaly, viděly tu tragédii toho válečného života, tak nám přinesly vodu. Ten můj kamarád říkal: ‚Hele, tam nepůjdeme, zmizíme.‘“
„Dívali jsme se z okna a viděli ty známé. Ženy v kloboucích, kabátech, rukavicích, všichni táhli vozíky na nádraží. Najednou zvonili a přišla taková skupina, byli z revoluční gardy, pochopitelně tam byl nějaký vojenský činitel a čeští starousedlíci. Kufry a to všechno jsme měli připravené. Postoj nás dětí byl ten, že nás čeká něco nového, ale rodiče věděli, že přijdou o všechno… Tenkrát jsme měli obrazy Stalina a Beneše, nebyly zarámované, ale tatínek je dal do kuchyně. Byla to taková doba. Samozřejmě gardisté s maminkou mluvili česky, s tátou také, já jsem jim taky řekl dobrý den, tak z toho byli blbí. Pak tam přišel jeden, který nás znal a řekl: ‚Necháme je ještě tady, musíme to projednat.‘“
Hanuš Adamec sám říká: „Narodil jsem se v Čechách a mým domovem je Evropa.“ Narodil se 20. listopadu 1928 do rodiny s českými kořeny plně integrované do tehdejšího německého prostředí meziválečného Ústí nad Labem. Otec, úředník na městském magistrátu, se v roce 1934 přihlásil k české národnosti. Vzhledem ke svému postavení vedl rodinu k národnostně nestrannému životu. Adamcovi se neangažovali ve veřejných spolcích, byli praktikujícími křesťany a otec byl členem sociální demokracie. Syna dali do německých škol, dceru do českých. Doma se mluvilo německy, ale všichni mluvili plynně česky a rodina měla mnoho přátel mezi Čechy i Němci. Po odstoupení Sudet Německu neoptovali a stali se říšskými občany. Aby Hanuše Adamce přijali na obchodní akademii, musel vstoupit do Hitlerjugend. S postupem války otec narukoval a sloužil jako úředník v Litoměřicích a později v Krakově. Hanuš Adamec sledoval, jak jeho starší kamarádi odcházejí na frontu. Bral to, že to tak musí být. Po uzavření škol v roce 1944 šel na pracovní úřad a nastoupil jako měřič a kontrolor do továrny D.Í.K. v Teplicích. Pracoval spolu s nuceně nasazenými a kolegové a kolegyně plakali, když odcházel s povolávacím rozkazem. V dubnu 1945 pochodoval z Chemnitzu po boku kamaráda vyzbrojen puškou bez nábojů a jízdním kolem vstříc frontě. Z kolony mladých kluků utekli a v chaosu konce války se dostali v pořádku zpět domů. V létě téhož roku čekal Hanuš Adamec, jeho mladší sestra a rodiče se sbalenými kufry. Sledovali oknem proudy odcházejících známých tváří. Když přišli gardisté, zaskočili je přivítáním v dokonalé češtině, na zdi v kuchyni visely portréty Edvarda Beneše a Josifa Vissarionoviče Stalina. Jeden z gardistů rodinu znal a své kolegy přesvědčil, aby mohli zůstat. V době natáčení rozhovoru (2015) působil v krajském výboru národnostních menšin. Hanuš Adamec zemřel 22. března roku 2023.
