Josef Ruda

„Z toho Urachovce pak byla nějaká ta ofenziva, velkej tlak vod Bělehradu, těch ustašů a Němců. Tak jsme jako polní nemocnice utíkali. Přesunovali jsme se a ten Osijek a z toho Osijeku potom na Barč. Tam je řeka Dráva. Od toho Osijeku až k tej Drávě, to bylo plno vozů, koní, s kravama aj se jelo... civilů... to všechno utíkalo. Maďarsko, to už bylo osvobozený, tam byli Bulhaři. A my jako polní nemocnice, jelikož jsme byli pohybliví, tak my jsme po silnici nešli, protože tam se nemohlo jít, tam se pořád stálo. Tak my jsme šli po příkopách a to bylo prošlapaná cesta už. No a přišli jsme k řece Drávě a tam byl ten pontonovej most a tam jsme jako to přeběhli. Ovšem chudáci ty koně a ty staří lidi a ty ženský, co čekali na ten přechod, protože to byly vozy a to nemohly jet jeden za druhým, to musely – jeden přijet a až za padesát metrů potom zas druhý, aby to jako udržel ten pontonovej most, protože to se houpalo. Tamten byl samosebou dávno rozbitej. A přešli jsme přes tu Drávu a přišli jsme do toho Barče, to je zrovna vod Drávy to město. A najednou přilítly letadla a tak ten most rozbily. Tak tam se hodně lidí potopilo.“

„Já třebas jsem, v tej brigádě jsem neřek nikomu, že jsem Čech. Z důvodu, protože oni se Čechům posmívali, byli to blbci, nevychovaný, nevzdělaný. Říkali: [následuje básnička o Češích v srbochorvatštině] My jsme Češi, my se nebojíme, když zastřílí, všechny se rozběžíme, a když na kotel, všechny se sejdeme. [tazatelka:] »Jo, takhle se posmívali Čechům!« Jenomže, já zase – když auto bylo nebo v Osijeku, tam potom jezdily tramvaje, a já vždycky ho zavolal, samo sebou česky sem nemluvil, a řikal sem mu: Podivej se, ty Češi, to je vzdělanej národ, až sem dávají tramvaje! To byly český tramvaje, tam to bylo napsaný. … Ukazoval jsem, že Češi jsou lidi, že to je charakter. Nebo cukrovar, českej cukrovar, Češi ho tam postavili. Víte, to sem se jim mstil, to sem teda...!“

„Jmenuji se Ruda Josef, narodil jsem se v Končanici, v Jugoslávii. Ještě mně nebylo osmnáct roků a už jsem šel do partyzánů. Byl jsem v brodské brigádě, 4. brodská brigáda. A byl jsem tam raněnej a pak jsem se dostal až do Maďarska. A v Maďarsku se osnovala 2. osijecká brigáda, tak jsem vstoupil do tej osijeckej brigády a s tou brigádou jsme potom už svobodili Osijek a už jsme vítězili.”

„To jsme v noci, voni naplánovali něco, obsadili vesnici. Dostali jsme čísla baráků a ty sme šli tam zatýkat. Bylo to hrozně nebezpečný. Já sem vždycky dostal dva lidi s sebou. To sme šli hromadně. No, a našli sme to v noci a k ránu třeba sme potom zaťukali a toho chlapa jsme sebrali a vodvedli do těch kasáren. [tazatelka:] »A to byli – ti, co jste je zatýkali – to byli Němci, nebo Maďaři?« To byli ustaši – Chorvati nebo Slovinci. To byli ti, kteří šli s Hitlerem a Paveličem. Ty sme zatýkali. [tazatelka:] »A vzpomínáte si – při tom zatýkání – došlo třeba někdy opravdu k nebezpečí? Že jste se ocitl v nebezpečí?« Mně se to nestalo, ale hodně, který byli nešikovný, tak na to doplatili. Jenomže, já jsem jako si byl vědom, že je potřeba bejt ostražitej. Sílu jsem snad nějakou měl a ty chlapy, co jsem měl, tak jsem je napomínal, že musijou dávat bacha, jináč že ho kopne a... [tazatelka:] »A co se třeba stalo těm, kteří nebyli opatrní?« No, že ten je tam zabil a utek.“