Jan Fiala

„Přijel jsem do Myslibořic a bylo mi nápadný, že jedu po Myslibořicích a nikde ani pes. Nikde člověka a je 11. července. Už skoro u nás je hospoda. Tam byla dcera, která stála mezi dveřma, ruce v bok na schůdkách a zdálky na mě mávala. Ptám se, co je. ‚Nejezdi domů. Od rána je u vás gestapo, hledaj vysílačky.‘ Kdepak, já musím jet domů, nemůžu tam rodiče nechat, otec ví, o co jde. Co věděl otec, to jsem věděl já a naopak. Tak jsem jel domů, a jak jsem otevřel dveře – ‚cvak‘ a už jsem měl želízka. Teď si z toho dělám srandu, že už vím, jak studěj železa.“

„Nakonec (König) řekl: ‚Běžte domů a nic nedělejte. Kdyby někdo přišel pro vysílačky a ptal se moc důsledně, tak ho ohlaste četníkům. Oni už vědí, co maj dělat. Kdyby vám přišel dopis a byl tam podepsanej Ludwig, tak udělejte, co tam stojí.‘ Takže já jsem zůstal doma a čekal, co bude. Jednou jsem byl na poli a otec mi donese dopis: ‚Je to razítko Brno.‘ Dopis jsem otevřel a tam stálo: ‚Jak jsme u vás jednali 11. července – už bylo 20. srpna –, ještě s Váma něco chceme prohovořit. Přijeďte do Jaromeřic nad Rokytnou. O půl jedenácté přijedu vlakem. Mě poznáte.‘ To byl ten gestapák König. Jenomže udělali velkou chybu, protože já už byl dávno napojen na výsadkáře v Šebkovicích. Hned jsem to pochopil a jel jsem rovnou do Šebkovic.“

„Výsadkáři se ptali, jestli tam není nějaký hajný. ,Ano, tady dva kilometry je hájenka uprostřed lesů.‘ – ‚A co je to za hajného?‘ – Boňovští říkali nějaký Vitouš, ale že není odsud, že přišel na počátku války. Kotásek zbystřil: ‚Jak vypadá? Já ho asi znám.‘ Kotásek řekl chlapům z Boňova, aby mu s Vitoušem dojednali schůzku. Když Kotásek Vitouše uviděl, říká: ‚To jste vy, jak jste se sem dostal?‘ A Vitouš: ‚No jasně, já tě znám, kde se tu bereš? V Ratiškovicích se říká, že jsi utekl do Anglie. Tak se přesuňte ke mně.‘ Přišli do hájenky. Jeden problém ale byl, že když šli z Nové Říše a byli utahaní, tak poblíž Krasonic ve starém lomě zakopali vysílačky.“

„Parašutisté se Spelteru vysílali někdy večer a někdy v poledne. Nebylo to jednoduché, protože u Papulů byla čeládka. Třeba přišli v noci. Jistili jsme je, aby náhodou nepotkali četníka. Já jim přes plot podal k Papulovi vysílačky. Na půdě měli natažené dráty. Na náš dvůr chodili četníci na záchod a mohli něco slyšet, takže jsem pustil v dílně vždycky nějaký stroj, aby to trochu hučelo. Třeba nějakou brusku nebo cirkulárku a zároveň se z dílny díval, jestli nejde nějaký četník.“