Jaroslav Adámek

„Já jsem si dělal své, předělával jsem dům, sportoval jsem, lezl jsem po horách, děti jsem k tomu vedl, holky. Oni už na nás nemohli a my jsme tak nějak upadli v zapomnění. O to to bylo lepší, když bylo potřeba něco převézt. Někdo přišel, starý pan Hrudka třeba, ten už je po smrti, bohužel umřel i syn, to byli oba chartisti, divadelníci. To bylo každou chvíli, že někdo něco přinesl.“

„Ve třiapadesátém roce, to jsem ještě nebyl na světě, byla jen sestra, ho policajti zavřeli. V Jaroměři se říká Na špici, je to taková velká křižovatka, dnes je tam hotel Expanze. První dům v Expanzi byli normální policajti a ve druhém byli estébáci. Tam ho zatáhli a moje matka o něm tři dny nevěděla. Za tři dny ho našli zaměstnanci ZAZ, Závody Antonína Zápotockého. Protože otec byl činný ve sportu, dělal fotbalové přestupy, jezdil to vyřizovat do Prahy, tak ho znali, byl takový bafuňář. Pomohli mu, měl rozmlácené ruce, obličej, že ani neviděl, jak byl opuchlý, a takhle ho dovedli k mojí matce.“

„Paní se ještě otočila a říká: ,Ježíš, támhle něco hoří!' Babička říká, protože mrzlo: ,To asi něco rozmrazují, je tam voda.' Na zemi tam hořelo jen něco malinkatého, nějaké noviny a stály tam nějaké láhve, to si pamatuju. My jsme se tam pak vrátili. Už jsme tomu nevěnovali pozornost a najednou, jako když slyšíte takovou tlakovou vlnu. A teď se někdo zvedl a utíkal k zábradlí, přelezl ho, to bylo v momentě, a utíkal směrem k Václavovi. Ještě tam jezdily nahoru tramvaje, já jsem babičce vrazil ty dvě tašky. Ani nebudu říkat, jak mi potom nadávala. Vyběhl jsem za ním. Jely dvě tramvaje. Já bych se byl dostal mezi ně, to by byl můj konec, tak jsem počkal a on se v ten moment zase někde otočil pod Václavem a běžel nahoru. Jeden pán z tramvaje zastavil, doslova ho srazil na zem a hodil na něho kabát, oni měli takové dlouhé kabáty. Já jsem tam byl druhý a levá strana ještě od pasu, od stehna mu blafala. Tak jsem sundal novou bundu a hodil jsem ji na něho.“