Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Adamová (* 1928)

• narozena v roce 1928

• otec František Tondr členem Obrany národa, zatčen roku 1940

• otec věznění přežil a stal se přesvědčeným komunistou

• pracovala jako úřednice v podniku Škoda Mladá Boleslav

• kvůli politickým názorům v rámci akce úředníci do výroby několik let pracovala jako dělnice

Eva Adamová se narodila a celý život prožila v Mladé Boleslavi. Má jednoho syna, sedm vnoučat a tři pravnoučata. Narodila se v roce 1928. Už jako dvanáctiletá přišla na pět let o otce. Zatklo ho gestapo za to, že sháněl a rozděloval zbraně pro Národní gardu. Nikdo z jeho blízkých o tom nic nevěděl, a proto je to zaskočilo.

Otec pracoval v Obraně národa a byl zatčen

Tatínek Evy Adamové byl za války vězněn nacistickým režimem v mnoha koncentračních táborech – v Terezíně, Chrastavě, Ulmu na Dunaji, v Buchenwaldu, v solných dolech v Lau. Před válkou pracoval v Obraně národa a jednou, když jeho desetiletá dcera přišla domů, máma jí řekla, že jim zavřeli tátu... jako malá nevěděla, že je to z politických důvodů, a tak plakala společně s mámou... „Jeho odchod, k tomu se váže pěkný příběh. To bylo totiž tak: táta měl mít svátek a máma mu začala vykrmovat kachnu. Táta celou dobu tvrdil, že už ji jíst nebude, a měl pravdu. Den před jeho svátkem ho odvedli a zatkli.“

„Odloučení jsme prožívaly společně s matkou. Žily jsme normální život, jenom bez otce.“ V Buchenwaldu, odkud podstoupil pochod smrti na Dessau, byl osvobozen 7. americkou armádou. Poté měsíc pracoval jako policista u americké armády. 17. května se vrátil domů k rodině, ale ne jako většina lidí autobusy nebo vlaky, nechtěl čekat. Půjčil si proto kolo a vyrazil. Jaké to bylo překvapení pro jeho ženu a dceru, když po tak dlouhé době zazvonil u dveří. „A návrat? Hned ta první věta: ‚Tu hubu si umej‘, mě zarazila. Nechápu, proč mu to vadilo, bylo mi sedmnáct a všechny holky v mém věku se malovaly.“

Tancování za války a po válce

Po válce se chodívalo tancovat na Rytmickou sedmu do Grandu. Všichni byli šťastní, že už jsou útrapy války za nimi, a tak se znovu začalo žít. Celou válku byl zakázaný swing, a proto všichni tančili jenom swing. Eva Adamová absolvovala taneční za války, ale taneční mistr pan Štolba je vyháněl, protože tancovali tajně mezi sloupy swing. Mládežníci však brali na lehkou váhu, že za to tanečnímu mistrovi hrozilo vězení. V době protektorátu se nesmělo cestovat ani do Sudet, musela na to být povolenka. „Když kamarádka jela za mámou do Sudet, která se odmítla odstěhovat do vnitrozemí, a neměla povolenku, tak když ji chytili, byla zatčena na čtrnáct dní.“

Změna smýšlení u táty

„Před válkou to byl milující otec a manžel, staral se o nás. Poté, co se vrátil, měl potřebu všechny komandovat, a když byly někde schůze lidu, musel na nich řečnit. Doma jsme spolu ani moc nemluvili, nějak jsme neměli o čem. S matkou nás překvapilo, že se z něj stal tak zarytý komunista. Nikdy se nenechal nikým ovládat, až teď. Nechápaly jsme, jak se to mohlo stát,“ vzpomíná na svého otce Eva Adamová.

Pak to bouchlo

Místní národní výbor musel vydat osvědčení o zachovalosti a československém státním občanství, aby mohla Eva Adamová chodit do rodinné školy. Maminka byla zaměstnána v bance, kde zažila měnovou reformu. Tři dny byla nezvěstná, zavřeli ji v bance, aby mohli lidi přesvědčovat, že měna je pevná. Po třech dnech neměli nic. Všichni přišli o své úspory. Pamětnice byla v té době zaměstnána ve Škodovce a zaznamenala velký ruch v řadách vedení. Všichni běhali do obchodů, aby ještě nakoupili, co se dá. Věděli už, že bude měnová reforma. „Pak to bouchlo a nikdo neměl nic.“

„Komunisté nám slibovali lepší zítřky, ale nějak nepřicházely. Hlavně mi vadilo, že mě oslovovali: ‚Soudružko.‘ To jsem nenáviděla a z protestu jsem ostatním lidem říkala: ‚Pane‘, ‚paní‘ nebo ‚řediteli.‘ Někomu to vadilo, někomu ne. Ale já jsem se nepřizpůsobila. Bylo mi jedno, co si myslí. Žila jsem tak nějak svůj život.“

Vánoce

Pamětnice se jako malá vždy na Vánoce velmi těšila i z toho důvodu, že
měla na Štědrý den svátek (pozn.: svátek Adam a Eva). Jako dítě se tedy těšila nejenom na dáreček pod stromečkem, ale i na gratulaci k svátku, kdy dostávala dopoledne jednu korunu. „Jako malá si na to moc nepamatuji. Ale vím, že jsem musela být celý den jenom v kuchyni. Nikam jsem nesměla. A večer, když Ježíšek zazvonil... Jééé! Oči vyvalený, že jo. No ono je to s malými dětmi pořád stejný.“

„Jednou jsem brečela, ale to už jsem byla větší. Bylo mi asi sedm nebo osm let. Chodila jsem do druhé třídy. Na Štědrý den jsme vstali a drželi půst. Už bylo skoro poledne, já jsem začala brečet a mámě bylo divný, proč pořád brečím. Měla jsem svátek. Proto jsem brečela, protože mi nikdo negratuloval. A já jsem byla zvyklá dostávat dopoledne jednu korunu. Přišlo mi to líto. Přes všechen ten vánoční shon na to rodiče zapomněli. Když jsem to jednou vyprávěla manželovi, smál se. Na Štědrý den jsem ale našla u postele obálku. Byla v ní koruna. On nezapomněl.“

Nejlepší čeští prezidenti

„Nejlepší byl Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš, tomu jsem byla dokonce na pohřbu. To byla událost. Sjelo se tolik lidí. Vlaky byly narvané. Někteří cestující nechtěli čekat, až všichni vystoupí dveřmi, tak vyskakovali okny, aby se na pohřeb dostali jako první. Ti další prezidenti už za moc nestáli.“

Rada pamětnice pro budoucnost

„Učte se, vzdělání je nejdůležitější a nikdo vám ho nevezme. Já tu možnost neměla. Otec byl proti tomu, abych šla na školu (chtěla jsem být zdravotní sestra), říkal, že musím být součástí pracovního lidu a škola je pro mě ztráta času. Hodně jsem mu to vyčítala.“