Eva Adorian

„Jednoho dne byla zase znovu selekce a my nevěděli, co a jak, když už jsme tam stáli po té selekci, a přišli ty kapo a říkali, když někdo je slabej nebo nemocnej nebo nemá dost síly, ať zvedne ruku. Je lepší, když zůstane tady. Maminka byla vždycky nemocnej člověk. Chtěla zvednout ruku. Já jsem sice nevěděla... ale chápala jsem, že tam nesmí být nikdo nemocnej, nesmí bejt slabej. Skutečně – silou jsem jí dávala tu ruku dolů, aby... Ale jenom chci říct, že oni věděli, co dělají, ty kapo. Přece oni věděli, co to znamená. Přece oni, i když dostali rozkaz, tak mohli pošeptat, nedělejte to. A to oni neudělali. A to jim nezapomenu.“

„V určité době začaly přicházet transporty starých lidí z Německa. To byli prominenti, takzvaní. Jejich manželé nebo otcové byli v německé armádě v první válce nebo se zasloužili... to byli samí takoví. Oni přece byli velcí patrioti. Oni jim vykládali – jó, to pojedete do spa, do lázní, ty lidi přijeli jako do lázní. (Bez věcí, jako se jezdí do lázní.) Věci do lázní. A přišli do té skutečnosti, že tam neměli ani postel. Na slamníku, jeden vedle druhého. Ty lidi se zhroutili, protože přišli a byli naprosto nepřipravení na to, co tam je. Ty podmínky byly strašný. Nebylo místo... to bylo tak hrozný!“