Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Adorian (* 1926)

• narozena v Praze v roce 1926

• členka židovského hnutí El Al

• ve spolku Společná ruka pomáhala Židům při transportech

• v roce 1942 byla rodina transportována do Terezína

• roku 1944 s matkou deportována do Osvětimi

• mamince během selekce zachránila život

• z Osvětimi deportovány do pracovního tábora ve Freibergu

• na konci války deportovány do Mauthausenu

• po válce s matkou emigrovaly do Izraele

Eva Adorian, za svobodna Ehrlichová, se narodila v Praze v roce 1926 do dobře situované židovské rodiny podnikatele, který se intenzivně angažoval v židovské obci. Měla starší sestru. Její výchovu ovlivnily ideje Tomáše Garrigue Masaryka. „Byl pro nás vzorem. Věřili jsme, že ‚pravda vítězí‘. Snášenlivost a otevřenost k jiným názorům, v tom vyrostla celá generace,“ vzpomíná Eva Adorian na své dětství. Doma hodně diskutovali o světových událostech a noviny četla od chvíle, co se naučila číst. Vychovávána byla ke skromnosti a štědrosti. „Dostávaly jsme velmi malé kapesné, ale byly jsme naučené i z něj dávat něco potřebným. Například když se k nám před válkou hrnuli němečtí uprchlíci, podporovaly jsme je.“

Než jsme si uvědomili, že je zle, bylo pozdě

I přes zájem o politické dění a aktuální informace o tom, co se děje v Německu, byl otec přesvědčen, že u nás, v zemi Masaryka, se nemůže nic takového stát. „Ale přišel Mnichov a další události, a než si otec uvědomil, že se děje něco, na co byla jeho představivost krátká, a začal protektorát, bylo pozdě.“

Tatínek Eva Adorian se snažil postarat o to, aby se rodina mohla vystěhovat ven a převést rodinný podnik do Turecka. Zpátky z Turecka se vrátil v březnu 1939, právě s Hitlerovým příchodem. Spadla klec, už se nedalo nic dělat.

Vyhodili nás z bytu

Po příchodu Němců začaly zákazy, rozkazy a utahování šroubů. Nejdříve vyloučili židovské děti ze škol. Tatínka pamětnice vyhodili z jeho vlastního podniku. Odevzdávat museli rádia, kola, nesměli do knihovny, divadla, biografu, veřejných sadů, později ani opustit Prahu, v tramvaji mohli stát jen vzadu, chodit s našitými žlutými hvězdami, nesměli projít centrem Prahy, ale pěšky ho obejít. „Nakonec nás vyhodili z bytu. Nábytek a všechno jsme tam nechali a dostali jsme pokoj ve společném bytě s dalšími dvěma rodinami,“ popisuje pamětnice situaci, která byla stále jen počátkem dalších zrůdností, které si tehdy vůbec nedovedli představit.

Snažili jsme se žít dál, jak to šlo

V době, kdy se pro Židy zavřely brány škol, bylo pamětnici třináct let. Židovské rodiny svépomocně organizovaly domácí vzdělávací skupiny pro děti, a aby nebudily pozornost, pokaždé se konaly jinde a v malých skupinkách. Více Židů se setkávat nesmělo. Jen v Brně ještě fungovalo židovské gymnázium a Eva Adorian dostala povolení opustit Prahu a jet tam. Než však stačila složit přijímací zkoušky, dostihl ji zákaz odcestovat do Brna.

Děti jsem nesměla vyndat z kočárku

Pamětnice místo do školy nastoupila do sirotčince, kde se starala o kojence, jejichž rodiče odvezli do koncentračního tábora. Jen pro dokreslení, do jakých důsledků sahala perzekuce Židů: Sirotčinec se nacházel v centru města, poblíž Spálené ulice v domě ve třetím patře, kde nebyl ani balkon a děti nemohly na vzduch. Eva Adorian je vyvážela ven. „V kočárku jsem vozila čtyři děti, ale já je nesměla ani vyndat, aby se trochu protáhly na čerstvém vzduchu.“

Lidé určení do transportů se psychicky hroutili

V říjnu 1941 odjel první transport z Prahy do Lodže v počtu tisíc židovských mužů, žen a dětí. Od té chvíle začali přátelé mizet neznámo kam. Zbytky různých židovských mládežnických spolků (pamětnice patřila k hnutí El Al) se spojovaly, aby jejich členové nezůstali sami. Takto vzniklý spolek Společná ruka pak pomáhal lidem z transportů. „Bylo nám teprve patnáct a už jsme museli dávat lidem z transportů směr a naději, protože ztráceli hlavu. Měli tři dny na to, aby všechno zlikvidovali a sbalili se. Nevěděli, co s tím. Odehrávaly se tam strašné tragédie. A my jsme jim pomáhali se zorganizovat. Nakupovat se smělo jen odpoledne, když už nic nebylo. Radili jsme jim, co si mají vzít, jak a co si zabalit. Mohli si vzít jen padesát kilogramů. Nevěděli ani, kam jdou, co budou potřebovat, a co ne. Ale všichni jsme věděli, že jdou do něčeho špatného, jen jsme nevěděli do čeho.“

Co jsme si vysílení dotáhli do Terezína, nám Němci rozkradli

V roce 1942 přišla řada i na Evu Adorian a její rodinu a odjeli směr Terezín. Z vlaku ale museli vystoupit už v Bohušovicích a odtud pokračovali pěšky s veškerým nákladem. Když dorazili do kasáren, na jejich věci se vrhli Němci a sebrali, co se jim hodilo. „Říkali jsme jim berušky, protože oni všechno brali. Když měl člověk štěstí, něco mu zbylo.“ Po selekci podle pohlaví zůstala pamětnice s maminkou. Konírna se stájemi pro osm koní se stala jejich novým „domovem“. Tísnilo se v něm na čtyři desítky lidí.

Hlavně se postarat o děti

Terezín byl podle pamětnice jediné ghetto, kde díky židovské samosprávě dostávali příděl jídla všichni. Bylo toho málo, lidé hladověli, ale dostalo se na všechny. Ti, kteří pracovali, a děti do šestnácti let dostávali více. Založili také „dětské domovy“, kde děti mohly být spolu, a ne v tísnivé atmosféře kasáren. Eva Adorian vzpomíná, že na pokoji jich bylo sedmnáct a starala se o ně jedna žena. I když nebylo téměř z čeho, terezínští vězni se snažili dát dětem, co mohli. Děti se učily brát ohled na druhého. „Byly to hrozné osudy. Vzpomínám, že maminka jednoho děvčete byla těžce nemocná. Měli jsme každý na tři dny třetinu chleba, a tak jsme se ještě z té malé dávky skládali každý pro tu maminku. Pomáhali jsme si, jak jen to šlo.“

Mysleli si, chudáci, že jedou do lázní

Eva Adorian vzpomíná, že po určité době začaly do Terezína přijíždět transporty starých lidí z Německa. Šlo o takzvané prominenty, příbuzné těch, kterým bylo Německo nějak zavázáno, například o veterány z první světové války. Bylo jim řečeno, že pojedou do lázní, kde přečkají válku. „Ti lidé přijeli vyšňoření, naprosto nepřipravení na nic, materiálně ani fyzicky. Zhroutili se. Bylo to hrozné. Jednou týdně jsme je chodili navštěvovat, aby s nimi aspoň někdo promluvil. Nebylo jim co přinést, ale nemohli jsme je nechat jen tak,“ vzpomíná.

Hořčici od té doby nemůžu ani cítit

Eva Adorian byla svědkem návštěvy Červeného kříže v roce 1944, která se stala nástrojem německé propagandy, jež z lágru vytvořila dokonalé Potěmkinovy vesnice mající budit zdání, jak skvěle je o obyvatele ghetta postaráno. „Byla to neuvěřitelná šaškárna a divadlo,“ rozčiluje se pamětnice ještě dnes. „Malé děti si měly hrát pod stromem a říkat si mezi sebou naučené fráze, jako například: ‚To dnes bude k obědu zase maso?‘“ Kromě jiných kulis, jako například kůru pro lázeňský orchestr, otevřeli Němci v lágru kavárnu a obchod. „Vězni si mohli kupovat zboží za body. Měli tam tkaničky a koprovou omáčku.“ Eva Adorian od té doby nejí hořčici. „Mohli jsme si ji tam koupit a já ji pak jedla z hladu. Od té doby ji nemůžu ani cítit.“ Myslí si, že delegace neměla zájem vidět pravdu, a proto se nepodívala za roh. Chtěli dát nacistům razítko, že je všechno v pořádku.

Nakresli jen to, co dělá stůl stolem

Přesto, jak je dnes známo, síla ducha židovských vězňů dokázala v těchto likvidačních podmínkách vykřesat životem pulzující kulturní podhoubí. „Něco podobného už jsem nikdy v životě nezažila. Začalo to na půdách, sklepích. Někdo tam asi musel nějak propašovat nástroje. Později tam byl dokonce i klavír. Zpočátku bylo vše tajné a podzemní, později povolené.“ Pamětnice chodila na přednášky špičkových intelektuálů, kteří chtěli předat, co ještě mohli. Věděli, že zítra mohou zmizet v transportu.

Dodnes Eva Adorian vzpomíná na učitelku malby Friedl Dicker-Brandeisovou, jež byla jednou z prvních, kteří chápali, že umění může posloužit jako terapie. Tužky, barvy, papíry pro nás děti zřejmě někdo ukradl z úřadů. Friedl naučila pamětnici něco, co jí zůstalo na celý život. „Řekla: ‚Nakreslete stůl. Ale jen to, co dělá stůl stolem. Nic víc. Jen to podstatné.‘ Naučilo mě to hledat podstatu.“

Pamětnice žíznila po vědomostech, zážitcích a myšlenkové volnosti. „Mysl se nedá zotročit,“ říká dnes. Základy dějin umění získala právě v Terezíně.

Vím, že Murmelstein byl kolaborant

„V roce 1944 se Němci rozhodli, že nás všechny zlikvidují, a začaly transporty. Ty největší byly v říjnu 1944. Nejdříve transportovali všechny muže. Říkalo se, že muži jedou stavět nový pracovní lágr. Nechali je na vlaky nakládat kotle, aby to vypadalo důvěryhodně. Když muži odjeli, řeklo se, že rodiny se k nim mohou připojit a přednost že mají ženy s dětmi. Říkalo se, že Murmelstein (židovský předák ghetta) věděl, kam transporty směřují. Po válce měl proces, ale nedokázali mu to. Já ale vím, že s Němci kolaboroval,“ je přesvědčena pamětnice.

Člověk věřil i nemožnému

Ačkoli v častých transportech mizely celé rodiny, terezínští vězni nikdy zcela jistě nevěděli, kam směřují a co je na konci cesty čeká. Nebo to vědět nechtěli. „Domluvili jsme se s někým, kdo byl v transportu, že dá nějaké znamení, kam jede, a pak od něj přišel vzkaz: Došel jsem ve zdraví, potkal jsem toho a toho. My ale s určitostí věděli, že ten někdo je už dávno mrtvý. Lidská mysl je ale neuvěřitelně tvárná: my jsme se radovali, že žije. Nechtěli jsme pochopit, co jeho vzkaz znamená. Neměli jsme dost představivosti na tu hrůzu.“ Ta hrůza se jmenovala Auschwitz.

Mamince jsem stáhla ruku dolů

Terezín byl strašný, ale Auschwitz ještě horší. Jednoho dne byla selekce. Eva Adorian s maminkou stály spolu na jedné straně. „Když už bylo po selekci, přišli kápové a říkali: ‚Jestli je někdo slabý nebo nemocný, je lepší, když zůstane tady.‘ Maminka byla vždycky nemocný člověk. Chtěla zvednout ruku.“ Pamětnice však chápala, že tam nikdo nesmí být nemocný, a mamince proto stáhla ruku dolů. Zachránila jí tím život. „Byli to kápové a věděli, co dělají. I když dostali rozkaz, mohli zašeptat nebo nám dát znamení: Nedělejte to! Ale to neudělali. To jim nedokážu zapomenout.“

Mysleli si, že jsme cikánské vražedkyně

Evu Adorian s maminkou ve skupině práceschopných naložili na vozy a odvezli je do továrny na letecké součástky ve Freibergu. Všichni byli polonazí, promrzlí z podzimních mrazů, a tak bylo darem z nebes, když zjistili, že v továrně je teplo. Odvedli je do pokojů, kde byly kavalce a deky plné štěnic. Několik dní byli jen na pokojích. Dostali lžíci a plechovou nádobu. To v Auschwitzu nebylo. Dostali dokonce polévku. Začali se cítit trochu jako lidé. Po několika dnech je rozdělili mezi mistry na pracovní místa. „Pak to byla věc štěstí. Někteří mistři byli velmi slušní, například v odpadkovém koši nechali nějaký sendvič nebo kousek chleba. Jiní házeli kladivem, když někdo něčemu nerozuměl.“ Když na dílenského mistra jedno děvče začalo mluvit německy, byl v šoku, že mluví plynně německy. Prý jim bylo řečeno, že jsou to cikánské vražedkyně.

Lékař SS nám kupoval léky ze svého

Vězeňkyně pracovaly na dvě směny po dvanácti hodinách. Později je převedli mimo Freiberg, takže ještě více než půl hodiny docházely pěšky do baráků. Na nohách byly tedy čtrnáct hodin, v patnáctistupňových mrazech, bez punčoch a kabátů. Eva Adorian měla štěstí, že měla dřeváky. Jiné ženy trpěly v rozpadlých botách. Omrzlé nohy ale měly všechny. V mrazu kůže praskala do krve. A k tomu nakažlivé nemoci. Pamětnice dostala spálu. Marodka ale fungovala jen jedna, pro nemocné s různými infekcemi. Úmrtnost byla vysoká. O nemocné se starala jedna ruská lékařka-zajatkyně, která mamince zachránila život. Maminka pamětnice totiž také pocházela z Ruska, ze Samarkandu, a získala si sympatie ruské lékařky. „Když zjistila, že je maminka nemocná, zařadila ji do kuchyně, aby loupala brambory. Mohla aspoň sedět, jinak by to nepřežila. Někdy maminka přinesla slupky od brambor a byla hrdá, že má pro nás něco k jídlu.“

Eva Adorian ale věděla, že namále mají všichni. „Slýchala jsem na marodce telefonovat jednoho z šéfů, který se snažil o to, aby nás odvezli zpět do Auschwitzu a skončili tam s námi.“ To se naštěstí nestalo. Měla i výjimečně dobrou zkušenost: „Sloužil tam na marodce mladý lékař SS, který pro nás ze svých peněz kupoval léky. I takoví byli. Jako lékař předtím pracoval v Auschwitzu a prosil, aby ho převeleli na frontu. Říkal, že nikdo si nedovede představit, co tam lékaři dělají.“ Byl začátek roku 1945.

Život na vlásku

Freiberg se nacházel poblíž Drážďan, a tak letadla, která shazovala na Drážďany bomby, rachotila vězňům nad hlavami. „Při náletech se Němci schovávali do krytu, ale nás tam nechali. Později jsem taky pochopila, že nás do této továrny přivezli místo těch, kteří před námi při náletech zahynuli. A nás vzali na práci do továrny, protože jsme neměli žádné číslo. Měli jsme jít jinak rovnou do plynu. Nestáli jsme už ani za tetování čísla. Proto žiju. Všechno byla úplná náhoda. Dvacetkrát jsem mohla zemřít. Všechno viselo na vlásku.“

Byla jsem zase člověk

Před postupující ruskou frontou odvezli nacisté vězně do Mauthausenu. Ruská lékařka zde poslala pamětnici na práci ke kolegovi – připravovat nemocniční pokoje z bývalých baráků dozorců pro pološílené přeživší vězně. „Nikdy nezapomenu, jak jsem tam po celé té strašné době vešla do pokoje s nábytkem. Lampa, stůl, koberec... Najednou jsem byla zase člověk.“

Byla to hrozná doba. A přitom jsem na ni tak čekala

Po válce bylo pamětnici osmnáct let a neměla nic. Maminka se dlouhé měsíce zotavovala v nemocnici a Eva Adorian zůstala na všechno sama. „Byla to hrozná doba. A přitom jsem na tu dobu tak čekala. Lidi, kteří chodili s hákovým křížem, si jen vyměnili symbol. Kdo neměl protekci, měl smůlu. Já neměla nikoho, kdo by mi poradil. Nikdo z rodiny se nevrátil.“

Zapsala se na tříměsíční maturitní kurz. Jak sama říká, měla tu „drzost se tam přihlásit“, i když do školy nechodila od svých třinácti let. Zapsala se na reálné gymnázium, protože tam nebyla latina. Neměla ponětí, co je deskriptivní geometrie. Literaturu a dějiny ale uměla, protože hodně četla. „Laskavý profesor řekl mému sousedovi v lavici, aby mi při zkoušce s geometrií pomohl. Díky tomu jsem prošla a odmaturovala.“

Vysokou školu (sociální fakultu) už však dostudovat nestihla. Po čtvrtém semestru se s maminkou rozhodla odejít do Palestiny, kde se rodil nový židovský stát – Izrael.

Eva Adorian školu dokončila v nové vlasti až v pozdějších letech. Do svých sedmdesáti let pracovala jako sociální pracovnice a dalších čtrnáct let jeden den v týdnu v sociálním oddělení jako dobrovolnice. Její syn se stal v roce 1997 obětí teroristického útoku. Byl otcem čtyř dětí. Manžel jí zemřel před třiceti lety. Po dlouhé době od jeho smrti se setkala s vdovcem, za nímž se přestěhovala do kibucu Ma‘ajan Cvi.