Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Pierre Allan (* 1952)

• narozen 17. května 1952 v marocké Casablance

• otec zdědil potravinářský podnik H. B. ALLAN, který byl v roce 1948 znárodněn

• v roce 1948 rodiče emigrovali do Švýcarska, kde otec v podnikání pokračoval

• dětství strávil v Maroku, Francii, Švýcarsku a později chodil do škol v Německu, Anglii a USA

• studoval na ženevské univerzitě, kde celý život také působil jako politolog, věnuje se teorii a etice mezinárodních vztahů

• v roce 1967 poprvé se svou matkou navštívil Československo

• rok 1989 sňatek s Angličankou, dcerou maďarských emigrantů

• v době natáčení (2022) působil jako hostující profesor na Karlově univerzitě

Jestli se dá někdo považovat za kosmopolitního člověka, je jím zcela jistě Pierre Allan. Narodil se českým rodičům v marocké Casablance, kteří sem uprchli po únorovém převratu v Československu v roce 1948. Dětství a mládí kromě svého rodného Maroka strávil také ve Francii, Švýcarsku, Německu, Anglii a Spojených státech amerických. Působí jako profesor Fakulty ekonomických a sociálních věd Ženevské univerzity, kde se věnuje teorii a etice mezinárodních vztahů. Pravidelně se vrací do Prahy, kde hostuje v Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Moji rodiče byli Češi. A česky mě mluvit také naučili. V tomto smyslu jsem se narodil jako Čech,“ zdůrazňuje profesor Pierre Allan.

Z Čech do Maroka

Pierre Allan se narodil 17. května 1952 v marocké Casablance Vilémovi Allanovi a Soně, roz. Suchardové. Rodiče do Maroka přesídlili ze Švýcarska, kam v březnu 1948 uprchli přes Vídeň po únorovém komunistickém převratu v Československu. Evropu se rozhodli opustit kvůli obavám z rozpoutání třetí světové války.

Otec i matka pamětníka pocházeli ze Dvora Králové, kde se také seznámili a v roce 1945 uzavřeli sňatek. Dědeček Pierra Allana ve Dvoře Králové vlastnil a provozoval podnik, na „továrnu hořčice a poživatin“, který nesl jeho jméno H. B. ALLAN. Dědeček Hynek Boleslav se ale původním příjmením jmenoval Althammer. Příjmení si ve 20. letech, po první světové válce, ve které jako voják za Rakousko bojoval, nechal změnit. „Dědeček byl velký český patriot. A jak mi otec vyprávěl, tak tenkrát si Češi mysleli, že je Němec a Němci si mysleli, že je Žid. Židé věděli, že je Čech. Příjmení Allan se mu líbilo. Přišlo mu takové kosmopolitní,“ vysvětluje Pierre Allan.

Šumáky a válka

Dědeček Hynek Boleslav byl velmi energický a podnikavý člověk a ve Dvoře Králové vybudoval podnik, který se specializoval zejména na výrobu hořčice, vanilkového cukru a prášku do pečiva. Otec Vilém převzal řízení podniku v roce 1939 po návratu z vojny. „Sloužil jako důstojník u jízdního vojska v Plzni. Vyprávěl mi, že 15. března 1939 jim nadřízení důstojníci sebrali zbraně, aby zabránili možnému ozbrojenému incidentu. V noci pak slyšeli, jak se přes Plzeň přemisťuje německá armáda,“ připomíná začátek německé okupace Čech, Moravy a Slezska Pierre Allan. V průběhu druhé světové války pak výroba v továrně paradoxně ještě vzrostla. Sortiment se rozšířil o výrobu umělého medu a šumáků. „Na rozdíl od Německa se v Čechách za války nebombardovalo a továrna vyráběla i pro Německo. Ke konci války měl podnik kolem dvou stovek zaměstnanců,“ upřesňuje pamětník.

Rok po konci války, v roce 1946, pak otec Pierra Allana odjel do Švýcarska s cílem rozšířit svoje podnikání. Na jedné z dalších služebních cest v roce 1947 ho provázela i jeho manželka Soňa. „Tam zaslechli, že by se komunisté mohli dostat k moci a dostali strach. Situace se ještě více vyostřila na konci roku 1947, kdy se v podniku konalo vánoční či novoroční setkání se všemi zaměstnanci a otec jim sděloval své vize na příští rok. Ze shromáždění se ozvalo: ‚Když vás necháme, pane fabrikante, když vás necháme‘. To pronesl jeden z přítomných komunistů,“ vzpomíná na otcovo vyprávění Pierre Allan.

Přes hranice

Po únorovém převratu se rodiče Pierra Allana definitivně rozhodli pro emigraci. V noci z 29. února na 1. března se jim podařilo překročit hranice s Rakouskem a nakonec zakotvili ve Švýcarsku. „Ve Švýcarsku rodiče nepobyli moc dlouho. Zrovna probíhala berlínská krize (způsobená blokádou Berlína Sovětským svazem v letech 1948–1949 a vedla k rozdělení okupovaného Německa na Západní a Východní, pozn. red.), v Itálii to také vypadalo, že by se komunisté mohli dostat k moci. Otce přepadly velké obavy z rozpoutání třetí světové války a z toho, že by se celá západní Evropa mohla dostat do sovětského vlivu,“ vypráví Pierre Allan s tím, že později objevil doklady, že rodiče mohli vycestovat do Kanady či Austrálie, ale nakonec si vybrali jako nejbližší možný kontinent Afriku a konkrétně Maroko. I tam se jeho otci, kromě Švýcarska, podařilo vybudovat továrnu na výrobu šumáku. Vedle toho se také věnoval stavitelské činnosti a jeho firma stavěla v Maroku jednoduché vily. Továrna ve Dvoře Králové byla mezitím v roce 1948 znárodněná a změnila se na textilní výrobu.

Pestrý život na mnoha místech

„V Casablance jsem se tedy narodil a zůstal jsem jedináček. Byly mi zhruba tři roky, když jsme se vrátili zpět do Švýcarska a na Casablancu tak nemám žádné vzpomínky. Uměl jsem něco arabsky a francouzsky, ale úplně jsem to pak na nějakou dobu zapomněl,“ poznamenává pamětník. Ve školce ve Švýcarsku se naučil švýcarské němčině. „Bylo pro mě pak trochu traumatické, když jsme se přestěhovali do Německa do Heidelbergu. Nerozuměl jsem tam ani slovo. Švýcarská němčina je přece jenom dost jiná,“ upřesňuje. Německý jazyk nicméně brzy ovládl a k češtině, kterou mluvili s rodiči doma, postupně přidal za pobytu v Lausanne znovuobjevenou francouzštinu a později i angličtinu při svých studijních pobytech v Anglii a v Americe.

Emigrantské blues

Československo Pierre Allan poprvé navštívil v roce 1967 se svojí matkou, která měla ke své bývalé vlasti stále velmi silný vztah a pravidelně si psala každý týden se svou mladší sestrou dlouhé dopisy. „Od mých devíti let jsme žili sami s matkou. Moji rodiče neměli zrovna ideální manželství. Otec nás chodil navštěvovat jednou za dva týdny, finančně nás dobře zajišťoval, ale už si žil svůj vlastní život,“ vysvětluje pamětník a dodává, že do rodného matčina Dvora Králové se vydali autem. „Maminka nebyla moc dobrá řidička, ale přesto jsme těch tisíc kilometrů z Lausanne dojeli. Zastavili jsme se u činžáku, kde máma bydlela, i u podniku, který před znárodněním patřil naší rodině a kde ještě pod nánosem nové malby stejně prosvítala písmena H. B. ALLAN,“ vzpomíná Pierre Allan a doplňuje, že oba s matkou v tu dobu měli francouzské občanství a neměli tak problém do komunistického Československa přijet ani se pak vrátit přes hranice zpět. „Z té první návštěvy jsem moc dobrý dojem neměl. Bylo to zrovna o Velikonocích, byla ještě zima a tady to z komínů smrdělo. Všechno bylo šedivý a špinavý. Pro mě to tenkrát nebyla vlast. Nebyl to můj národ. Tím se stal až po sametové revoluci. Teď jsem tady opravdu šťastný,“ uzavírá profesor Pierre Allan.