Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
První cesta do Československa v roce 1967 byl šok
narozen 17. května 1952 v marocké Casablance
otec zdědil potravinářský podnik H. B. ALLAN, který byl v roce 1948 znárodněn
v roce 1948 rodiče emigrovali do Švýcarska, kde otec v podnikání pokračoval
dětství strávil v Maroku, Francii, Švýcarsku a později chodil do škol v Německu, Anglii a USA
studoval na ženevské univerzitě, kde celý život také působil jako politolog, věnuje se teorii a etice mezinárodních vztahů
v roce 1967 poprvé se svou matkou navštívil Československo
rok 1989 sňatek s Angličankou, dcerou maďarských emigrantů
v době natáčení (2022) působil jako hostující profesor na Karlově univerzitě
Pierre Allan se narodil 17. května 1952 v marocké Casablance československým emigrantům. Pierrův otec Guy se narodil v roce 1915 ještě pod příjmením Althammer, které si ale později jeho otec Hynek Boleslav, Pierrův dědeček, změnil na Allan. „Češi si mysleli, že je Němec a Němci mysleli, že je Žid. A Židi věděli, že je Čech.“ V roce 1939, když začala druhá světová válka, byl zrovna Pierrův otec na vojně. „Byl mladý důstojník v Plzni a povídal mi, že museli všichni před kasárnu a odevzdat zbraně.“ V Plzni otec ještě chvíli zůstal, načež se vrátil do svého rodného Dvora Králové, kde převzal podnik svého otce, a sice firmu Šumák. Ta vyráběla cukrovinky, med, prášky do pečiva a zejména tehdy známé a oblíbené šumáky. „Mohli se cucat nebo se dát do vody,“ upřesňuje.
Ve Dvoře Králové se také Guy seznámil s Pierrovou matkou. Ta se narodila v roce 1922, několik let pracovala v Praze jako sekretářka pro firmu Siemens a po válce se vrátila do Dvora Králové. Svatbu měli v srpnu 1945.
V roce 1946 odjel otec do Švýcarska se záměrem rozšířit svůj podnik, v roce 1947 byla zahájena výroba v Mont-sur-Lausanne a otec se vrátil zpět do Československa. Z vyprávění Pierre ví, že alarmujícím momentem, co se politické situace týče, pro jeho otce byl přelom roku 1947 a 1948, kdy mluvil o plánech na další rok před svými zaměstnanci. A jeden z nich mu na to řekl: „No, když vás to necháme dělat.“ V roce 1948 byla firma znárodněná a přeměnila se na textilní podnik. Rodiče se pak v hned březnu 1948 rozhodli, že ze země odejdou a přes Vídeň emigrovali do Švýcarska. Vzhledem k mezinárodní situaci se obávali vypuknutí třetí světové války, a tak se raději na čas odstěhovali z Evropy, a sice do Maroka do Casablancy, kde se Pierre narodil.
Otec dál rozvíjel svůj podnik, v zahraničí pod názvem Tiki, který funguje a je znám dodnes. Jeho hlavním produktem byl opět bonbon ve formě šumivé pastilky, který se rozpustil ve vodě nebo nechával rozplynout na jazyku.
Své nejranější dětství tak Pierre prožil v Casablance, nicméně žádné vzpomínky na tu dobu nemá a vše zná jen z fotografií. Třeba i to, že ho v roce 1953 otec vzal s sebou na cestu do Švýcarska. Nějaký čas strávil také s rodiči v Paříži, ale už v roce 1956 se vrátili zpátky do Švýcarska. Tam také Pierre začal chodit do školky. Doma s rodiči mluvil česky, ve školce se naučil mluvit švýcarskou němčinou a později ve škole v Heidelbergu se naučil německy. Francouzsky se pak naučil při pobytu se svou matkou v Lausanne a anglicky v Anglii a v Americe, kde také maturoval. „Když jsem šel na univerzitu, tak jsem uměl dobře anglicky i německy. Měl jsem štěstí, že jsem uměl řeči,“ dodává.
Ve studiu pokračoval na ženevské univerzitě, kde se ve čtvrtém ročníku stal asistentem. A tam se také v druhé polovině 70. let poprvé setkal se svou budoucí ženou, jejíž rodiče byli maďarští emigranti. „Takže jsme si blízko. Oba dva jsme poznali, co to znamená být emigrant.“ Svatbu měli v roce 1989. „Svatba byla nejhezčím dnem mého života a potom když se narodily naše děti,“ vypráví.
O Československo se Pierre v mládí nijak obzvlášť nezajímal. „Rodiče byli uprchlíci, ztratili všechno i rodinu, byli antikomunisti.“ Se svými příbuznými se poprvé viděl v roce 1962 v Jugoslávii a do Československa se poprvé podíval v roce 1967 se svou matkou. „Byl to šok. Jeli jsme přes Německo přes Rozvadov a to bylo něco. Byli jsme jediný auto, na československý straně byli vojáci, na všechno se dívali, všechno otevírali, měli zrcadla a dívali se pod auta. […] Byli jsme tam hodinu, pak jsme jeli do Prahy. Necítil jsem se tam dobře, protože to tam smrdělo, topilo se mazutem a to smrdělo. Všechno - vesnice, Praha - bylo šedivý a špinavý. […] Byl to negativní zážitek.“ Navštívili spolu také Dvůr Králové, kde se byli podívat na jejich dřívější rodinnou továrnu, na které ještě bylo vidět jméno jeho dědečka „H. B. Allan“.
Po sametové revoluci dostal otec ze své bývalé továrny akcie textilního podniku, jinak nic, jeho podnik už neexistoval. Zemřel v roce 2013, matka o čtyři roky později. Když se Pierre ohlíží za svým životem, říká, že jeho nejlepší vlastností je, že má pozitivní povahu. Je hrdý na své děti a na kariéru, kterou vybudoval. „Když jsem viděl možnosti, tak jsem je popadnul.“ Stále působí na ženevské univerzitě jako politolog a zabývá se mezinárodními vztahy a etikou. Hostuje také na Fakultě sociálních věd UK, kde přednáší etiku mezinárodních vztahů. Dnešní mladé generaci vzkazuje, aby zkusila vidět svět pozitivně, myšlenkově se obohatila vždy, když je to možné, a vážila si svých kamarádů.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Monika Otmarová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)