Giora Amir

* 1928

  • „Sionistická hnutí bojovala o každé dítě. Našli jsme židovské děti v klášterech, které si vůbec nepamatovaly, že byly židovské děti, našli jsme děti, které se vrátily, například se vrátili dva moji spolužáci, jejichž rodiče zahynuli. Mládežnické hnutí jim dávalo sionistickou alternativu. Byl tu boj o každého člověka. Ty chceš zůstat na Slovensku? Komunisti ti slibují rovnoprávnost… Anebo: v Palestině se teď bojuje o židovský stát a to je druhá alternativa. Tehdy se lidé museli rozhodnout. Mládežnické hnutí mělo rozhodující vliv na moji manželku i na mě i na další, kteří jsme se rozhodli pro sionistickou alternativu.“

  • „Navenek jsme byli velmi ortodoxní Židé a můj otec nebyl velmi nadšený z toho, že sestra šla do Ha-šomer ha-cair. Mě přesvědčil, abych jel do letního tábora Bnej Akiva, protože mládežnická hnutí pořádala letní tábory. Bnej Akiva byla náboženské sionistické mládežnické hnutí. Ha-šomer ha-cair dělal tehdy letní tábor v Levočských Kúpeloch a Bnej Akiva dělali stejný tábor v Baldovcích. Baldovce jsou také lázně na východním Slovensku. Tenkrát už nám tam zapálili naše stany, to už byl rok 1939, velmi problematický rok.“

  • „Protože jsme byli ortodoxní rodina, chodil jsem do židovské lidové školy, kde se dopoledne vyučovaly světské předměty, a po obědě jsme ještě chodili do chederu. Cheder je hebrejsky místnost, ale byla to i škola pro náboženské věci. Tam jsem začal chodit v roce 1934 jako šestiletý a lidovou školu jsem skončil v roce 1939. Tehdy se už nemohlo jít do gymnázia, moje sestra sice už studovala na gymnáziu, ale my jsme tam jít nemohli, protože byl numerus clausus. Numerus clausus znamenal, že čtyři procenta žáků mohli být Židé, ale ta čtyři procenta se nechávala pro ty Židy, kteří se nechali pokřtít.“

  • „Ten den, kdy jsme jedli naši poslední čočku, je nejdramatičtějším zážitkem mé perzekuce. Někdo zaklepal na dveře. Vždycky říkám, že klepání na dveře je výdobytek civilizace. Do bunkru se kope, často kopli do dveří. Ale tehdy někdo zaklepal na dveře. Já jsem otevřel dveře bunkru – tehdy už ti partyzáni odešli do hor, aby přešli na druhou stranu, za frontu, a jejich bunkr zůstal prázdný – otevřel jsem tedy dveře a přede mnou stojí postava oblečená v uniformě, na uniformě bílý plášť, salutuje a říká: ,Já jsem kapitán Zachar z československé armády a kdo jste vy?‘ To bylo v horách, dva tisíce metrů vysoko. Když jsem mu vysvětlil, kdo jsme, stála za ním dlouhá řada vojáků.“

  • „Ti dva židovští partyzáni nás přišli varovat, že 28. října Němci dojdou až do Žiaru, protože se přijdou pomstít za ten atentát. Dvacátého osmého října začali Němci střílet na vesnici, ale my už jsme měli připravený bunkr. To je zase příběh sám o sobě. Na Slovensku byli židovští uprchlíci z Polska. Ti už měli zkušenost, věděli, jak reagují Němci, co je třeba dělat, a oni řekli: ,Poslouchejte, povstání bude dlouhé. Běžte do vesnic a začněte si chystat bunkry vysoko v lesích.‘ Takže otec a ještě někdo vzali syny sedláků ze Žiaru, odešli vysoko do lesů a začali tam vykopávat v zemi bunkry, říkalo se tomu bunkry.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kfar Saba, Izrael, 15.03.2017

    (audio)
    délka: 01:36:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rozhodli jsme se pro sionistickou alternativu

Giora Amir, březen 2017.
Giora Amir, březen 2017.
zdroj: foto Jitka Radkovičová

Giora Amir se narodil 2. srpna 1928 v Prešově na Slovensku jako Otto Špíra. Vyrůstal v židovské ortodoxní rodině jako prostřední ze tří dětí. Otec obchodoval se dřevem, matka byla v domácnosti. Otto navštěvoval obecnou školu a zároveň židovskou náboženskou školu cheder. Pamětník byl členem sionistického hnutí Ha-šomer  ha-cair, jeho sestra spolu se sionistickou skupinou odjela v roce 1940 do tehdejší Palestiny. Po vzniku Slovenského státu získal otec status hospodářsky prospěšného Žida, což rodinu ochránilo při první vlně deportací na jaře 1942. V témže roce, ze strachu před obnovením deportací, rodiče poslali Ottu i jeho mladšího bratra do Maďarska, kde chlapci žili do března 1944. Krátce po návratu na Slovensko se celá rodina přestěhovala do Liptovského Mikuláše. Po porážce Slovenského národního povstání se od října 1944 do února 1945 spolu s dalšími židovskými rodinami ukrývali v bunkru v lese. Po osvobození se vrátili do Prešova, kde byli v létě 1945 svědky protižidovského pogromu. Otto se po válce aktivně zapojil do sionistického hnutí, pomáhal mimo jiné organizovat ilegální odjezd maďarských Židů do Palestiny. V roce 1947 studoval rok v Praze na Českém vysokém učení technickém a zároveň se připravoval na odchod do Izraele, kam odjel spolu s rodiči v říjnu 1949. Přijal nové jméno Giora Amir, spoluzakládal kibuc Lehavot Chaviva, po třech letech z něj spolu s manželkou odešel. Vystudoval práva na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a od roku 1958 pracoval jako právník. Dnes žije s manželkou v domově pro seniory v Kfar Saba.