Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Olga Andrýsová (* 1935)

• narozena 16. února 1935 ve Vsetíně

• otec pracoval jako dělník ve sklárně S. Reich a spol. a matka ve Zbrojovce Vsetín

• strýc Karel Dolejší byl povolán na nucené práce do Německa a po válce se už nevrátil domů

• ve vysílání Svobodné Evropy se v roce 1955 objevila zpráva, že je Karel Dolejší vězněn v zajateckém táboře Vorkuta

• pátrání přes Československý červený kříž nebylo úspěšné a Karel Dolejší zůstal nezvěstný

• příbuzný Josef Plánka zahynul v roce 1951 při útěku z pracovního tábora v Jáchymově

• kvůli reorganizaci školství maturovala již v roce 1953

• studentům za vzpouru proti odvolání profesora hrozilo potrestání

• v roce 1958 odpromovala na Přírodovědecké fakultě v Brně

• pracovala ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Rosicích u Pardubic

• v březnu 2024 žila v České Skalici

Rok 1955, Československo. Ve vysílání zahraničního rozhlasu Svobodné Evropy se ozve krátké hlášení: „Karel Dolejší, narozen 15. června 1918 v Novém Hrozenkově, žije stále v zajateckém táboře č. 230/15 ve Vorkutě, Omská oblast.“ Svědectví o existenci Karla Dolejšího měl předat neznámý německý voják, který se po dlouhých letech vrátil z ruského zajetí a Karla Dolejšího prý poznal jako zdravotníka.

Zprávu zahraničního rozhlasu zaslechl i pan Teigler, obyvatel Karolinky na Vsetínsku a soused pohřešovaného mladého muže. Karla Dolejšího zná od narození. Ví, že rodina o něm od konce války nemá žádné zprávy. Za války byl totálně nasazen na nucené práce v Německu a odtud už se nevrátil. Soused proto přispěchal k Dolejším, aby jim vše sdělil. Karlovi rodiče, Jan a Mariana, nevěřili zprvu vlastním uším a pečlivě si slovo po slově přepsali na zadní stranu staré fotografie. Věděli, že nemůže jít o náhodu – jejich syn je naživu. První zpráva po dlouhých letech čekání. Nyní zbývalo jediné: Karla vypátrat.

Vyhlásili všeobecnou mobilizaci a nás odvezli do Karolinky

Olga Andrýsová, rozená Tomáštiková, přišla na svět 16. února 1935 ve Vsetíně. Její otec František Tomáštik pracoval jako dělník ve sklárně S. Reich a spol. a byl členem sociálně demokratické strany. Rodina bydlela na okraji města, jen pár kroků od sklárny, kam otec každý den chodíval přes malý potok. Tomáštikovi nepatřili mezi zámožné, což ještě více zhoršila hospodářská krize 30. let, která město i sklárnu tvrdě zasáhla. Uživit čtyřčlennou rodinu z jednoho platu nemohl být jednoduchý úkol. Dopad krize zmírnilo až založení závodu Zbrojovka Vsetín v roce 1937, kam nastoupila i Olgy maminka, Božena Tomáštiková, za svobodna Dolejší.

V roce 1938, kdy byla vyhlášena všeobecná mobilizace, se Tomáštikovi rozhodli poslat své dvě dcery, Olgu a Růženu, do bezpečí na venkov. Odvezli je k prarodičům do Karolinky (do roku 1951 Karolinina Huť), tehdy ještě malé vesnice. Tady žil i Olžin strýc Karel Dolejší, kterého Olga zbožňovala. „Bylo mi asi šest let, když se strýc holil v koupelně. Podíval se na mě a s úsměvem mi řekl: ‚Ty buřiču!‘“ vzpomíná pamětnice.

Karel měl za sebou úspěšnou maturitu na vsetínském gymnáziu a před sebou první rok medicíny na univerzitě v Brně. Jeho sny o lékařské kariéře však brzy zhatila protektorátní vyhláška. Dne 17. listopadu 1939 byly všechny české vysoké školy uzavřeny a Karel, stejně jako tisíce dalších studentů, přišel o možnost studovat. Aby mohl pokračovat v práci, našel si místo jako zdravotník v nemocenské pojišťovně na Vsetíně, kde po tři roky nabíral další zkušenosti. Ačkoliv v Karolince nebyla žádná lékařská ordinace, místní i obyvatelé z širokého okolí za ním přicházeli pro odbornou pomoc.

Byla to sláva, když přijel z Německa

V roce 1943 byl strýc Karel povolán na nucené práce do Německa, kde pracoval ve firmě Friedrich Volk, významném dodavateli zbrojního průmyslu ve městě Schwarzenberg. Na práci u soustruhu nebyl zvyklý. „V prvním dopise nám psal, jak má zničené ruce,“ popisuje jeho neteř Olga Andrýsová. Navzdory krutým podmínkám namaloval pastelovou kresbu podzimní ulice ve Schwarzenbergu, kterou přivezl do protektorátního Böhmen und Mähren. „Bylo to na podzim roku 1944, když přivezl poslední obrázek. Všichni jsme se sešli, byla to velká sláva,“ popisuje Olga Andrýsová a popírá, že by z totálního nasazení utekl.

Bombardování určitě přežil a skončil v gulagu

Po návratu do nacistického Německa se ale jeho osud dramaticky změnil. Podle vypátraných archivních materiálů byl dne 14. listopadu 1944 převezen ze Státního policejního úřadu Chemnitz do koncentračního tábora Flossenbürg (registrováno pod číslem vazby 35255) a 7. prosince 1944 převezen do podtáboru Haslach v Kinzigtalu („Barbe“), koncentračního tábora Natzweileru (viz. Dodatečné materiály). Záznam Wikipedie o podtáboře Haslach obsahuje odstavec o podtáboře Kinzigdamm, který zmiňuje 300 vězňů, kteří dorazili 10. prosince 1944. Karel Dolejší mohl být v tomto transportu, ale nemůžeme to dokázat. Jeho zatčení muselo něco způsobit, v potaz připadá například pokus o útěk z nuceného nasazení. Scénářů, co mohlo následovat, se nabízí celá řada. K rodině se dostávaly především zprávy, že zemřel při bombardování. 
 

„Karel nepadl! Žil! Jedni říkali, že jak se bombardovalo, mohl zahynout. Nebo, že byl v Plavně ve vězení. Ale ani jedno nebyla pravda, když se objevil v gulagu,“ vypráví pamětnice. Nemá však vysvětlení, jak by se strýc z americké zóny dostal do zajetí v gulagu. „Rozhodně padl do rukou Rusům. To, že byl ve Vorkutě, je fakt!“ trvá na svém.

Vorkuta byla jedním z nejtvrdších sovětských lágrů, kam mířili nejen političtí vězni, ale i němečtí váleční zajatci. Může to být klíč k tomu, jak se Karel ocitl v táboře, kde mu přidělili roli zdravotníka. Po válce o sobě nikdy nepodal žádnou zprávu a rodiče dostávali jen nejasné, protichůdné informace. Naděje, že Karel někde žije, přetrvávala, i když se oficiálně nic nepotvrdilo.

S jeho zmizením se nesmířili

Po odvysílaní zprávy na Svobodné Evropě v roce 1955 se Karlovi rodiče obrátili na Československý červený kříž, aby jim pomohl při pátrání. Od organizace však obdrželi vyrozumění, že je vyloučeno, aby s německými válečnými zajatci byl v Sovětském svazu internován i Čechoslovák. Byla to jejich jediná naděje, neboť kontaktovat pracoviště Svobodné Evropy v západním Německu pochopitelně nepřipadalo v potaz. „Nikdy se s jeho zmizením nesmířili. Stařenka vždycky plakala, když se o strýci Karlovi mluvilo,“ líčí Olga Andrýsová. „Dokonce si bláhově vymýšleli, že po válce dostudoval v zahraničí. Kdyby byl ale kdekoliv jinde, tak by se rodině ozval.“

Z dostupných archivních materiálů se zatím nepodařilo okolnosti smrti a zajetí Karla Dolejšího vyjasnit. V roce 1969 byla v Masarykově gymnáziu ve Vsetíně odhalena pamětní deska obětem fašismu a druhé světové války. Mezi jmény je i Karel Dolejší. Pamětní deska pak z neznámých důvodů zmizela, až teprve v roce 2023 se plaketa do vestibulu gymnázia vrátila.

Nad hrobem pronesl, že ho pomstí

Příběh Olgy Andrýsové a jejích příbuzných se neobejde bez zmínky o tragické smrti Josefa Plánky (1930–1951), studenta vsetínského gymnázia, vedoucího skautů a člena Orla. Po komunistickém puči v roce 1948 založil odbojovou skupinu Blaník, jejímž cílem bylo šířit letáky upozorňující na nastalou politickou situaci a pokusit se sestrojit vysílačku. Skupinu brzy odhalili a ještě téhož roku byli všichni členové zatčeni. Josefa Plánku odsoudili ke čtyřem letům vězení. Podle všeho měl zemřít při útěku z jáchymovského pracovního tábora.

„Až do pohřbu jsme netušili, kde a jak vlastně zemřel. Rodiče a babička to pravděpodobně věděli, ale my ostatní ne. Na pohřbu měl pak jeho bratr Karel pronést nad hrobem zlověstná slova: ‚Jednou svého bratra pomstím!‘“

Komunistická strana za nás maturovat nebude

Po komunistickém puči v roce 1950 nastoupila do vsetínského gymnázia také Olga Andrýsová. V únoru 1953 mezi studenty septimy začaly kolovat zvěsti o reorganizaci školství, která měla znamenat, že ještě ten samý rok budou muset všichni absolvovat maturitu. Studenti byli zaskočeni, ale po týdnech nejistoty se obavy naplnily. Situace se ještě zhoršila, když došlo na odvolání oblíbeného profesora matematiky, který měl studenty připravit na závěrečnou zkoušku.

Studenti se vzbouřili. Spojili se a společně vyjádřili nesouhlas s náhlými změnami. Napětí vrcholilo, až se celá záležitost dostala k funkcionářům gymnaziálního výboru Československého svazu mládeže, kteří rozhodli o tvrdém potrestání studentů. „Stáli jsme na schodech gymnázia a ozvali jsme se proti tomu rozhodnutí,“ vzpomíná pamětnice. „Jedna spolužačka tehdy vykřikla: ‚Strana za nás maturovat nebude!‘ A to byl konec.“

Celý incident se začal prošetřovat. Olga Andrýsová se zprostředkovaně dozvěděla o verdiktu výboru: šest studentů vyloučeno, ostatní, včetně Olgy, dostali ředitelskou důtku. V polovině června však krajský výbor rozhodnutí stáhl a zrušil všechny tresty. Studenti nakonec směli skládat maturitu a mohli si podat přihlášky na vysoké školy. Celý incident měl být smazán a zapomenut. Jen s dívkou, která udala spolužačku, jež vykřikla onu osudnou větu, už nikdo nepromluvil.

Nic z těchto událostí se ale nepromítlo do kádrových materiálů abiturientů. Díky tomu se Olga Andrýsová mohla přihlásit na Přírodovědeckou fakultu v Brně a roku 1958 úspěšně odpromovala se specializací na biologii.

V té době byla již vdaná a po absolvování obdržela umístěnku do Holic u Olomouce. Po několika peripetiích nakonec získala práci učitelky biologie a chemie na druhém stupni základní školy v Holicích u Pardubic. Později ze školství odešla úplně a začala pracovat ve Výzkumném ústavu organických syntéz, kde se specializovala na toxikologii. V tomto oboru dosáhla svého druhého doktorátu a až do svého odchodu do penze v roce 1990 pracovala na odloučeném pracovišti v Rosicích u Pardubic.