Marie Antošová

„Nejdřív jsem byla nespolehlivá... jak se ten svět obrátí... tak jsem si to odseděla... takovej byl můj život. Bylo mi patnáct a půl, a dostala jsem čtyři měsíce za to, že jsem ho neprozradila. Kdo by prozradil souseda, který mým rodičům pomáhal? A já jsem nechtěla utéct, já jsem ani nemohla... moji rodiče byli bez peněz, musela jsem chodit vydělávat a já jsem ani neměla zájem. Nechtěla jsem... tak holt jsem si to odseděla. Byla jsem v Klatovech, první tři týdny jsem měla samovazbu, to ke mně nikdo nesměl, a pak už jsem byla v kolektivu, musela jsem pracovat. Pak jsem brečela, že mám hlad, a dozorkyně se nade mnou slitovala, chovali se ke mně slušně, všichni tam na mě byli hodní. Až na ty vyšetřující, ti byli sprostí. Pak mě dali do kuchyně a tam byly dvě trestankyně SS... dvě Němky... a já mezi nima... Když Bruckdorfera chytli a zavřeli ho v Klatovech do kriminálu, tak mě honem převezli do Plzně. Jednak jsem tam měla jako mladistvá soud a taky nechtěli, abych se dozvěděla, že je zavřenej. A pak bylo další vyšetřování a další soudy v Praze. Poškodila jsem Československou republiku... to všechno mám za sebou a jsem tady.“

„Všude dráty... když jste utíkala tady nahoru, tak už jste byla v drátech... vylítla červená raketa a vojáci už věděli, že tam někdo je. Taky se stalo, že honili srnu... místo člověka tam byla srna. Kolikrát tam byl zabitej i mladej voják... dostal ránu do hlavy. To bylo, když chtěl někdo mermomocí utéct a měl zbraň, tak se bránili a stříleli... já jsem to sama viděla... když k útvaru PS přijelo auto a vynášeli ho, byl přikrytej dekou, byl mrtvej... byl to voják. Já jsem stála naproti s kočárkem u řeznictví a viděla jsem, jak ho nesou, přikrytýho. To bylo každou chvíli... přišli o život. Protože se bránili, chtěli utéct, a když to nešlo, tak prostě vystřelili... byli to banditi, ti naši lidi... bránili se... no... byla to velmi, velmi... hrozná doba. Němci museli odsud ven, a ti, co chtěli odejít, tak nemohli. Tak se snažili odejít načerno.“

„Přišli za mámou, že prý jsem podvyživená, to mi bylo devět let, a že pojedu do ozdravovny, dostanu tam jídlo a že nás tam budou léčit. A že tam budeme šest neděl. A pak nás pustí domů. Na cestu nás oblečou, dostaly jsme modrý šaty, hezký, vlněný. Dlouhý rukáv, bílý límeček, vyšívání. Dostaly jsme boty, punčochy a nějakou tašku se školníma věcma. Děti, který pocházely od Nýrska po Alžbětín a byly z početných rodin, tak si vybírali německý typy. Já jsem měla copy, světlý vlasy... tak nás posbírali a poslali nás vlakem do Německa. A ve vlaku nás upozornili, že ozdravovna nemůže přijmout tolik dětí, a že tedy budeme bydlet v rodinách. To už měli vytipovaný, kdo který dítě bude chtít, a bezdětný rodiny si měly děti rozdělit. A proč? Protože... třeba u mě... táta byl Čech a máma byla samoživitelka a měla dvě děti. Tak oni mě sebrali, protože jsem byla vhodný typ pro německou rodinu. Protože jsem měla ten pohled... německej.“